Snídaně u Tiffanyho

"Odtud ke dveřím by ti to nemělo trvat dýl než čtyři vteřiny. Dávám ti dvě." Já tedy v podstatě nesnáším slečny, který si na večírcích proplachují játra ve whisky, pročišťují plíce cigaretovým kouřem a neustále hledají bohatýho sponzora. Jenže Lulame alias Holly prostě neumím nemilovat. Té bych nadšeně dělal Fredíka nebo kocoura. Zatím se však jenom dívám, baví mě to a najednou mi ani snídaně před výlohou Tiffanyho nepřipadají divný. Vždyť kde se dá lépe posnídat, když k tomu hraje jedinečný Moon River? (03.03.2019)

Především mě těžce nasíral ten chlap co se celej film motal kolem Audrey. Vypadal jak chodící figurína, která se občas přimotala do záběru, řekla nějakou debilitu typu "já se snažil, ale nevyšlo to, tak teď to zkuste Vy". Jako takhle se snaží o Audrey ?? Že když si s ní nezašuká na první pokus, okamžitě jí předává konkurentovi ?? To mé romantické já vysloveně uráželo. A ten jeho účes, jak držel, v leže, ve stoje, v dešti, na slunci, ve sprše , pod vodou , u holiče, ve vichřici, ani vlásek se nehnul. Nic, taková mužská troska mě nestojí za čas. Beztak mám dojem, že víc si Audrey užil ten kocour. To byl totiž jedinej skutečnej chlap v tom filmu. Jak si ho Audrey vzala mazlivě do náručí a on hned hlavičku na její prsa, a jak hezky všechno sežral co mu Audrey dala, tomu se říká chování chlapa a ne jako ten pomatenec s přilepenou vlasovou kulisou na hlavě. A Audrey ??? Tu se fakt nedá nemilovat, takový roztomilý krásný trdýlko, no úplný ťuťu ňuňu. Vůbec celý film na mě působil pohodově a romanticky, což je super. (05.03.2009)

Filmová podoba Snídaně u Tiffanyho s sebou nese jistá očekávání. Legenda hovoří o Audrey Hepburn, údajně ideální módní ikoně a samozřejmě o špercích od Tiffanyho. Ale naštěstí je tu ještě něco mnohem důležitějšího. Truman Capote, jehož text z roku 1958, jak se ukázalo, je nesmrtelný. Na rozdíl od této volné filmové adaptace, která se nepovedla. Uznávám, že krátká scéna rande na zapřenou mezi Holly a Paulem má něco do sebe (zejména to ničení majetku New York Public Library), ale na tomto jediném nápadu nelze postavit celý film. Vše je nepřirozené, vše je umělé jako ten falešný melír, který nosí Audrey v tom nesnesitelném drdolu. Vrcholem všeho šedesátkového kýče je pak samozřejmě scéna večírku, tolik typická pro chaos z mnoha jiných filmů Blaka Edwardse. Pro ty, kteří ctí Capoteho tu ale naštěstí vždycky bude rozhlasová verze s Hanou Maciuchovou a s Jiřím Adamírou, kteří ač zavřeni v pouhém dejvickém studiu v roce 1991 dokázali vytvořit víc, než celá slavná hollywoodská produkce. Ono jednoduše nedává smysl zasadit příběh roku 1943 kamkoli jinam. (10.12.2019)

Film drží pohromadě díky megacharismatu Audrey Hepburn, která opět hraje tak, jak jí to pánbůh umožnil, a exceluje ve všech citových polohách, jaké scénář vyžaduje. Snímek celkově se mi nezdá svou romantickou zápletkou ani klasickým zpracováním nijak pamětihodný, ale zásluhou příjemného humoru, řady roztomilých postav (vzteklý spolubydlící jasně vede) a obdivuhodného lidského přesahu se na něj i po letech pořád krásně kouká. Prázdniny v Římě jsou ale bezkonkurenční :-) 80% (22.07.2013)

Celou dobu jsem měla za to, že jde o takový klasický romantický film, a ono vůbec ne. Snídaně u Tiffanyho mě překvapila svým moderním pojetím a především hlavní postavou, kterou Audrey zahrála skvěle. Hlavní postava lehkomyslné a bezhlavé Holly je hodně komplikovaná a Audrey jí dala potřebnou hloubku. Místy byla sice lehce otravná, když se nesmyslně hnala za životem plným pozlátka, ale tak nějak pro ni člověk dokáže mít pochopení. Bylo fajn, že se jí Paul snažil "usměrnit" a ukázat jí, co je pravá láska (přestože mě tedy nehorázně tahalo za uši jeho prohlášení, že láska znamená někoho "vlastnit").... akorát ten konec byl hodně náhlý a vzhledem k tomu, že člověk za celou délku filmu víceméně ví, jak přelétavá Holly je, tak se jen těžko dá věřit, že tohle je skutečný happy end. Až na konec ale podle mého povedené - obzlášť některé scény jako třeba, když si Holly a Paul vyšli spolu do města. ~(4,0★)~ (02.12.2017)