Snídaně u Tiffanyho

"Snídaně u Tiffanyho" zosobňuje Hollywood v jeho nejklasičtějším i nejhorším světle. Na jednu stranu zde máme skvostně hvězdnou Audrey Hepburn, vyprávění s hořkosladkými tóny a precizní řemeslné uchopení. Ale proti tomu stojí také naprosto strašlivě kýčovitý konec, který zcela popírá vše předchozí. Veškerou potenciální hloubku a mnohoznačnost nejen ústřední postavy, ale i celého obrazu vyprázdněnosti a umělosti amerického popelkovského příběhu sveřepě zadupává do země. V jádru, respektive v předloze je "Snídaně u Tiffanyho" vlastně předchůdcem Soderberghovy "Dívka na přání", přičemž až do onoho falešného finále by jím mohla být i filmová verze. Jen namísto odtažitosti a cyničnosti moderního filmu zde v prasklinách povrchní bezstarostnosti a rozjuchaného života nekonečné party prosvítá trpkost a sebelítost konzumních pohádek. S trochou tolerance a velkým množstvím sympatií hlavně vůči ikonické Audrey Hepburn, lze nad filmem přimhouřit oči a omlouvat jeho zradu na divákovi stejným způsobem jako po zásluze tolik kritizovaný part Mickeyho Rooneyho - to tehdy bohužel takhle bylo normální, respektive dominantní. Hollywood byl  tehdy otevřeně rasistický, obrušoval hrany všemu vyčnívajícímu, osobité a svéhlavé ženské postavy významně zpráskané vracel do náručí mužného hrdiny a místo podnětné katarze přinášel falešné iluzie. (06.06.2021)

Napodruhé a s velkým časovým odstupem se mi film líbil ještě víc než poprvé. Krom zcela okouzlující Audrey (na které snímek staví samozřejmě nejvíce) musím uznat, že i George Peppard měl jakési charisma (postava samotná mi byla též nějak bližší). Dále jsem si víc užíval nejen těch humorných, ale i romantických a vážnějších chvilek, ve kterých je film překvapivě silný. No a především se mně podařilo mnohem lépe přiblížit hlavní hrdince, myslím si, že jsem se do ní dokázal vcítit o dost víc než prve (třeba se v tomhle ohledu příště posunu ještě dál). Postava Yunishiho mi sice pořád připadala dost trapná (na druhou stranu jsem musel ocenit výbornou práci maskérů), v případě rozvláčného večírku bych stále ocenil drobnější prostříhání, ovšem ani 1 z mnou zmiňovaných záporů mě už neiritoval natolik, abych nezvýšil hodnocení na slabších 5*. Jo a nesmím ještě zapomenout na krásně melancholickou titulní píseň (především v nezaměnitelném provedení samotné Audrey), kterou bych mohl poslouchat též pořád dokola. (20.08.2009)

Oslava necudnosti, nezodpovědnosti a povrchnosti, kterou nezachrání ani rozverný kukuč Audrey Hepburnové... Film, který nevzbuzuje žádné emoce, který se nedá nikam zařadit, o kterém se těžko něco píše... Připadá mi, že Trumana Capoteho, jako homosexuála a excentrika nesplňujícího řadu společenských konvencí, přitahovaly příběhy rozbíjející americký sen. V Chladnokrevně byla Amerika reprezentovaná slušnou venkovskou rodinou fyzicky zlikvidována, ve Snídani rezignuje tragická postava Holly (nebo Lula May? - v tom spočívá její tragédie...) na venkovský americký rodinný život a odjíždí do džungle velkoměsta... Nechápu jak může někdo tento film interpretovat jako romantickou komedii a ne jako podinou tragédii psychicky vyšinuté hrdinky... Na to, že se rozvedou vsadím cokoliv... (14.05.2007)

Knížka Trumana Capota se celá spíš než na příběh soustředí na zajímavou osobnost hrdinky Holly Golightlyové a na prostředí, kde žije. Je moc dobře, že to tak zůstalo i ve filmu, kde Audrey Hepburnová hraje něco, co by do ní jinak nikdo neřekl - suverénní dívku, která se ráda obklopuje výstředními věcmi a lidmi a okouzlujícím způsobem se prezentuje jako dáma velkého světa, třebaže nemá ani vindru. A to všechno v New Yorku, prezentovaném jako ideální místo k životu. Krása. Ale jistý rozdíl tu přece je. Film je film a je třeba přikrmit diváka i romantickou zápletkou. Ta v knize pochopitelně není, protože hlavním hrdinou a vypravěčem byl sám Truman Capote a ten dával přednost mužům. 80% (09.01.2006)

Filmová podoba Snídaně u Tiffanyho s sebou nese jistá očekávání. Legenda hovoří o Audrey Hepburn, údajně ideální módní ikoně a samozřejmě o špercích od Tiffanyho. Ale naštěstí je tu ještě něco mnohem důležitějšího. Truman Capote, jehož text z roku 1958, jak se ukázalo, je nesmrtelný. Na rozdíl od této volné filmové adaptace, která se nepovedla. Uznávám, že krátká scéna rande na zapřenou mezi Holly a Paulem má něco do sebe (zejména to ničení majetku New York Public Library), ale na tomto jediném nápadu nelze postavit celý film. Vše je nepřirozené, vše je umělé jako ten falešný melír, který nosí Audrey v tom nesnesitelném drdolu. Vrcholem všeho šedesátkového kýče je pak samozřejmě scéna večírku, tolik typická pro chaos z mnoha jiných filmů Blaka Edwardse. Pro ty, kteří ctí Capoteho tu ale naštěstí vždycky bude rozhlasová verze s Hanou Maciuchovou a s Jiřím Adamírou, kteří ač zavřeni v pouhém dejvickém studiu v roce 1991 dokázali vytvořit víc, než celá slavná hollywoodská produkce. Ono jednoduše nedává smysl zasadit příběh roku 1943 kamkoli jinam. (10.12.2019)