Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. (Magic Box)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 549)

Niktorius 

všechny recenze uživatele

No jo, je to skanzen, který momenty, kdy se mu daří navozovat atmosféru strachu a režimního útlaku, více než vyvažuje libými tóny nostalgie, jakou se (samozřejmě v její falešné podobě) snaží vyvolat i v těch (resp. především v těch), kteří danou dobu neprožili a vnímají ji právě v takové přepísknuté pohlednicové podobě jako sám film - skrze trhlé účesy, tesilky, roláky, bonzáky, esenbáky, Wartburgy a výlety do Jugoslávie. Sálající atmosféra je taky to, co udržuje divákovu pozornost, neboť denníkové vyprávění jemně rozdělené do mnoha epizod něčeho takového schopno není a Občanský průkaz se tak vlastně stává filmem, z něhož je možné odejít půl hodiny před koncem a přitom nebýt o nic ochuzen. Jenže zrovna tenhle skanzen je postavený tak pěkně, že mi v něm spíš chtělo zůstat ještě o něco dýl. ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

No, být trochu méně znalý praktik různých mediálních poradců, a nachytat se bez znalosti čehokoliv dalšího na heslo "od tvůrců Pelíšků", asi bych Českou televizi nevybíravě proklínal, že mi tohleto předhodila pěkně od osmi, ve svátek, když mám náladu právě na ty Pelíšky (že jo mámo). Je totiž nezvratným faktem, že Občanský Průkaz se vydává hodně jinými cestičkami - cestičkami, kde droboučké radosti a rebelie každou chvíli zasekne nějaká režimu podkuřující svině nebo sám systém, v němž si byli všichni rovni (dokud drželi hubu a krok a na nic se neptali a nic si o ničem nemysleli). Cestičkami undergroundu, náctileté rebelie, každodenního konfliktu s tím, že "je to složitější" (což leckdy bylo, ale někdy taky nebylo). Cestičkami toho, že sranda nejenom že někde končila, ale ani kolikrát nestačila začít. Pro mě je to velice dobrý a v mnohém poučný film, jehož tvůrci si ale nejspíš ukousli trochu větší sousto než předpokládali - i když chápu, že jde o adaptaci knihy psané formou deníkového záznamu, není podle mě pro tvůrce FILMU omluva, když se například vyjeví docela závažné skutečnosti ohledně postavy Jiřího Macháčka, a dál se to neřeší. Nebo když nastane magický realismus a Martin Myšička mluví ze spaní. Kromě tohohle ale není Občanskému Průkazu asi co vytknout - po technické stránce je to nádherná, atmosférická dobová podívaná (ze které jde v těch správných momentech i mráz po zádech), nevycepovaní mládežníci válí stejně jako zasloužilí matadoři svého oboru, a Kristýna Liška Boková roste do oslnivé krásy (herecké - do té fyzické už dorostla dávno;)). Jako divák bych si asi vybral ty líbivější, přívětivější a v podstatě pohodové Pelíšky. Z hlediska historického ale na plné čáře vyhrává Občiansky Preukaz. A takových filmů je nám taky zatraceně třeba. 80%, a první setkání určitě nebylo poslední... ()

Reklama

verbal 

všechny recenze uživatele

Každý, kdo neproseděl mládí u Assbooku či nemohl z technologických důvodů strávit pubertu se smrtí v očích a joystickem v ruce a místo toho musel s kamarády "nudně" popíjet na haldě Chateau de Rybíz ročník 82 a v blízkých křovinách pak revidovat pionýrkám bobry, hrozit v prvních lajnách kotlů na pochybné, mastňácké kapely, honit v rámci edukačních školních branných her po socialistických parcích prohnilé americké diverzanty nebo lámanou ruštinou opěvovat velikost Sovětského svazu, přítele nejvěrnějšího, bude při závěrečných titulcích docela na hadry a nejistou rukou šmátrat po kapesníku, aby mohl utřít zvlhlé rohovky a mohutně vysmrkat poslední zbytky nostalgie. No jo, no, nenávratně v prdeli jsou časy, kdy se mě holič ptal, jestli chci za své čtyři koruny ostříhat nebo vyměnit olej, kvůli mé odrané džisky se cvokama a pentagramem mě pravidelně nějaký fízl výchovně umravňoval tonfou, člověk měl všechno tak nějak v zevním genitálu a z té červené knížky, polité pivem aspoň přesně věděl, kdy se má nechat přeočkovat proti tetanu. A tak tu sedím s nakrátko ostříhanými, řídnoucími vlasy v monterkách od Bosse, aby mnou náhodou nějaký napomádovaný bankovní buzines-man nepohrdal, brečím jak stará kurva a přemýšlím, není li už náhodou pozdě přispět regulačním poplatkem svému tolik hladovějícímu lapiduchovi, aby mě opíchal a netrnula mi šíje. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. () (méně) (více)

B!shop 

všechny recenze uživatele

No na to, ze si pred filmem dal Trojan 7 let pauzu, mohlo to bejt jeste o kus lepsi. Ale i tak v zasade spokojenost. Minimalne pri porovnani se soucasnejma ceskejma filmama se jedna o jeden z nejlepsich kousku. Mame tu dobre hrajici a zajimavy, ale zaroven ne zas tak okoukany herce, plus samozrejme par jistot typu Machacka nebo Geislerovy, ale prislo mi, ze tady clovek nenajde vylozene nejakyho sympataka, kterymu by beze zbytku fandil. Co se tyce pribehu, je to takovej ten "bezpribehovej" film, kterej proste sleduje vyrustani party manicek, ktery nadavaj na skolu, poldy a radsi se nekde valej, poslouchaj rock a chlastaj. Tady je to spis nez o nejakym komplikovanym deji o nalade a perfektni atmosfere a tim se to trochu blizi Pupendu nebo Peliskum, coz se vzhledem k ucasti Jarchovskyho neni moc co divit. Nicmene oproti Peliskum to precejen takova sranda neni, ackoliv tu jsou dobre vypointovany situace a solidne napsany dialogy, u kterejch se da dobre pobavit, nejsou to zase nejaky kultovni hlasky, kterejm by se clovek smal jeste nekolik let. Coz ale ani moc nevadi, ona i ta dramaticka linie funguje dobre, takze si film udrzuje tempo celejch tech drobet prehnanejch 130 minut. K tomu jak jsem od Trojana cekal perfektne natoceny a chytlava hudba, takze objektivne sice 4*, ale flaknu tech 5*, dlouho jsem nebyl s nejakym ceskym filmem takle spokojenej. ()

Galerie (53)

Zajímavosti (48)

  • Ve filmu zazní hrubá nepřesnost, které se dopustí postava učitelky v podání Kristýny Bokové-Liškové, kdy svým žákům sděluje, že Jacques Brel byl francouzský zpěvák. Jacques Brel byl ovšem Belgičan. (claudel)
  • Scénárista Petr Jarchovský musel košatý román Petra Šabacha zhustit do časového úseku zahrnujícího pouhé čtyři roky. Tím se ovšem podařilo dosáhnout toho, že jeho hrdinové jsou stejného ročníku narození jako režisér Ondřej Trojan, pro nějž se tím film mohl stát osobnějším. (Coldrex)

Reklama

Reklama