Polytechnika

Čiernobiela depka, ktorá diváka vďaka forme spracovania celkom solídne "vyžmýka". Z môjho pohľadu sa však o tragédiu nejedná. Tragédia je u mňa pád lavíny, ktorá zoberie životy ľudom, ktorí pricestovali na daný svah za zábavou, športovou aktivitou, či pád lietadla. Takéto skutky sú pre mňa konaním zbabelca, psychicky narušeného jedinca, pre ktorého je guľka v hlave príliš jednoduchým vyslobodením. Nedokážem tolerovať tyranov žien, alkoholikov, narkomanov, ľudí závislých na automatoch, ktorí sa o životné šance pripravili sami, ktorí bez mihnutia oka zničili životy všetkým naokolo, len aby dosiahli svoje, aby ich následne spoločnosť ľutovala, pomáhala im, ťahala z ich vlastných sračiek napriek tomu, že sú tu takí, ktorí skutočne potrebujú pomoc (siroty, dôchodcovia, vážne chorí ľudia ..). Takže takýto čin, je v mojich očiach skrátka konaním slabocha a zmrda, ktorý by bol za komunistov dávno v sociálnom ústave pod kontrolou. Demokracia nám dáva slobodnú voľbu, no akoby sa zabúdalo na zadné dvierka, že ľudia skrátka potrebujú mantinely, lebo si všetci všetko vysvetľujú po svojom. Mnohí z nás dokonale poznajú svoje práva, no nikto svoje povinnosti. P.S.: "kurva ale som rozčúlil, a to je tuším za päť nie??" (04.07.2017)

Tohle zase bylo dílo... Dva studenti si sehnali od Čaroděje ze země CIA samopaly, a šli vystřílet školu. O této tematice jsem už psal u snímku Zkažená mládež, takže ještě jednou: Seznam zemí, kde jsou nejpřísnější podmínky na držení zbraně, je následující (seřazeno podle přísnosti): Kanada, ČR, a Slovensko. Snímek se odehrává v Kanadě! Snímek jsem neviděl z osobních důvodů celý.. Každopádně vzhledem k režisérovi je tento snímek stravitelnější, ve srovnání s výše zmíněnou Zkaženou mládeží. ❌ (14.09.2011)

Začal jsem trošičku pátrat, co je ten Denis Villeneuve zač a vypatrál jsem tenhle černobílý, francouzsky namluvený snímek mapující jeden prosincový den na montrealské polytechnice roku 1989. No jo, zase nám cpe nějaký umění, říkáte si. Ale omyl, vážení! Polytechnika je velmi syrové drama ze školních lavic, jež rozebírá traumatický dopad brutálního teroristického činu na psychiku mladého člověka. Svým mrazivým pojetím mi to v mnohém připomnělo vynikajícího Slona Guse Van Santa, který se věnoval masakru na střední škole v americkém Columbine. Villeneuve ve svém filmu využívá podobných metod, černobílá kamera nám přibližuje nevzhledný interiér budovy a komplex dlouhých chodeb, plíživé ticho a hmatatelnou bezmoc střídá hrůzný rachot hřmící zbraně a s ohledem na minimum dialogů nám snímek zprostředkovává příznačně tísnivou atmosféru. Výborná jednohubka na sychravý podzimní večer. (20.11.2015)

Líbilo se mi to víc, než Van Santův Elephant, ale že bych zrovna poskakoval nadšením, to se říct nedá. Předně nechápu tu posedlost poslední doby točit černobíle. Jasně, jsou filmy, třeba noirové či artové, ke kterým se to hodí, ale Polytechnika není ani jedním, ačkoliv by si to třeba Villenevue přál. A vadilo mi i to vykreslení postav. Na jedné straně je tu nějaká snaha ukázat vnímání tehdejších událostí očima dvou studentů a vraha, ale úplně z toho čiší účelovost a tak charaktery jen kloužou po povrchu a o lidech jako takových se nedozvíme vůbec nic. Snad jen to, že střelec nenávidí feministky. Naopak scény ze školy stály za to a herci také jevili snahu. Jako pieta dobré, ale pořád čekám, kdy se podobného tématu konečně chytí nějaká velká produkce a stvoří opravdový film, místo dosavadních experimentálních pokusů. 50% (12.12.2014)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)