Polytechnika

Villeneuve se u tohoto smutného příběhu kanadských dějin vysloveně vyřádil. Nejen, že si pohrál s černobílým filtrem, ale ještě k tomu do 70ti minut dokázal dát tolik emocí, že i když mi ty postavy nic moc neříkali, tak jsem ke konci filmu byl emocionálně úplně v prdeli. A to i přesto, že jsem tušil, co se bude dít. Zároveň jsem se ale snažil pochopit, co má útočník v hlavě a to jsem nakonec nepochopil. Takže nakonec depresivní průměr za tři brokovnice. Nedoporučuji pouštět před spaním. (20.02.2018)

Po formální stránce působivé, z mého pohledu silná výpověď, hlavně postava Jeffa a jeho (ne)vyrovnání se s pocitem viny. K Bluntmanovu komentáři: ano, při masakru na montrealské polytechnice nezemřely jen ženy, ale (úplně stejně jako ve filmu) i jeden muž - a to pachatel, který spáchal sebevraždu. Zabito bylo 14 žen, zraněno dalších 10 žen a 4 muži, toť vše co se týče obětí. Protože se v některých komentářích níže objevují bláboly o 2 pachatelích a podobně (přičemž dotyčný přiznává, že film ani neviděl do konce), zde je odkaz pro ty, co jsou líní si to vygooglovat a pak sem píší hlouposti: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C3%89cole_Polytechnique Tolik k námětu - hodnocení filmu, který jsem zhlédl jen napůl je pro mne poněkud nepochopitelné, ale někomu to k napsání komentáře zřejmě stačí... (19.12.2013)

Villeneuveove bezútešné zobrazenie zimného Montrealu mi pripomenulo každoročný depresívny vianočný výlet do Nových Zámkov. Všade zamračené, rad kockatých barákov, niekedy aj pod snehom, proste depka jak vyšitá. Autorským zámerom bolo udalosť zachytiť čo najviac nadčasovo, rozhodne tu nejde o nejaký osemdesiatkový fetiš, ktorého si v súčasnosti užívame až-až. Zaujímavý koncept rozprávania, kedy sa predáva štafeta hlavnej postavy medzi troch aktérov (medzi nimi aj vrah) dáva spomenúť na Van Santovho Slona, ktorý sa mi páčil ešte o chlp viac. Pričom je ale jasné, že tou hlavnou postavou číslo jedna je študentka. Ale aj tak hodnotím na základe toho, ako ma Polytechnique emocionálne zruinoval a aj na jeho štruktúre vidím, prečo to nedokázala napríklad monotónna Utoya. (29.10.2018)

přiznávám,že o tomhle incidentu jsem neměl tušení a je pro mě úplně stejně nepochopitelný jako jiné jemu podobné.Villeneuve nám pak v tomhle případě servíruje celkem sugestivní kousek,který si atmosférou nadcházejícího masakru v ničem nezadá třeba s Greengrassovou Bloody Sunday.Emoce tomu rozhodně nechybí a to i přesto,že všechny postavy včetně samotného vraha jsou celkem ploché...70% (26.05.2019)

Chorý jedinec se rozhodne skončit se životem. Ještě před tím ale chce vzít s sebou co nejvíce obětí - mladých žen, které jsou mu trnem v oku. Budoucí inženýrky, feministky, ty, co berou mužům jejich svět. S nimi je rozhodnut skoncovat. Kratší film o zabíjení nasnímala černobílá kamera, která však poetiku dvou barev a jejich odstínů příliš nezvládla. Natočit černobílý film je mnohonásobně těžší než barevný. Chyběla mi precizní práce s kontrastem a světlem a stínem. Na druhou stranu nechybí symboly - zasněžené stromy a sochy, tříštící se kusy ledu, snímání vzhůru nohama, pohled do zpětného zrcátka nebo Picassova Guernica. Líbil se mi výběr hudby - Siouxsie and the Banshees (Love in a Void), Sisters of Mercy (Marian), Men withous hats (Safety Dance) a Tainted Love (bohužel ne od Soft Cell, nýbrž Marka Arnella). Jen mi nejde na rozum, proč skladby přelomu 70. - 80.let, když film se má odehrávat v roce 1989 (tak dobře, jsou to oblíbené songy pana režiséra, jak jinak...). Jako celek neutěšené a bezvýchodné. (21.11.2016)