Polytechnika

Polytechnika je velmi chytře natočena jako poměrně krátký, avšak o to údernější film, který je skromný na slovo a vypráví převážně obrazem. černobílý formát filmu prospívá v tom smyslu, že se divák soustředí více na prožívání postav a samotnou ideu toho, co se na obrazovce děje. Téma feminismu stačí oťuknout pár scénami a hned pochopíte, oč běží. Přesto nemohu říct, že by se do mě film nějak výrazně zapsal. 7/10 (20.11.2016)

Smrt feministkám. S touhle myšlenkou vstupoval pětadvacetiletý Marc Lépine ( jeho jméno ve filmu není vyřčeno ) do montrealské Polytechniky. Drsné, syrové drama které vás nenechá chladnými. V téhle situaci by se nechtěl ocitnout asi nikdo. Je to silný příběh ale emotivně hůře zpracovaný. O charakterech obětí víme jen málo proto tenhle film nedokázal abych naplno soucítil s obětmi. I tak rozhodně stojí za vidění. Lepší 3 hvězdy. (30.04.2020)

Vyčítat filmu, že ke svému předmětu přistupuje sentimentálně a že nepřináší nic jiného než ostatní snímky pojednávající o střelbách na školách, je neadekvátní, protože "Polytechnika" není zamýšlená pro festivalový trh, nýbrž vznikla především pro Kanadu, potažmo Québec. Film otevírá mnohaleté tabu střelby na tamní polytechnice, což nevyhnutelně předjímá tryznu i pozitivní vyznění pro budoucnost zasažených. Přesto Villeneuve dokáže do filmu dostat i mrazivý pocit z náhlého prolomení obyčejné každodennosti do ztráty bezpečí vnímaného jako samozřejmost (nejen v paralyzující úvodní sekvenci). Abstraktně vyšinutá, ale důsledně naplňovaná motivace vraha navíc celému dění dodává hororový nádech (ve smyslu rozpadu racionality). Šovinistické východisko se překlápí do tradiční polarizace mužů a žen coby pachatelů násilí a nositelek života, což na jedné straně lze vnímat konzervativně, ale právě kontrast dvou zatvrzelých ideálů vlastně odkrývá jejich sílu, která se může vést libovolným směrem a k protilehlým cílům. (09.07.2011)

Jemně a nevtíravě podaná krutost. Velké a pořád aktuální téma "školních vrahů" zcela bez řvavé sociální kritiky a ukazujícího prstu, bez velkých dramat a polopatických schémat. A přesně v tom tkví jeho síla, síla, která doslova drtí. Villeneuve mi svou intimní výpovědí silně připomínal asijské pojetí filmu, kde jsou násilí či zmiňovaná krutost častou součástí přirozeného běhu událostí, či to "nejlepší" ze Spielbergova Schindlerova seznamu jen bez použití barvy v jinak černobílém filmu. Depresivní procházka naštěstí končí nadějí: "Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." Nikdy bych neřekl, že já, milovník špatných konců, tohle uvítám. On to ale psal sám život, tak zřejmě proto. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.10.2015)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)