Polytechnika

Vyčítat filmu, že ke svému předmětu přistupuje sentimentálně a že nepřináší nic jiného než ostatní snímky pojednávající o střelbách na školách, je neadekvátní, protože "Polytechnika" není zamýšlená pro festivalový trh, nýbrž vznikla především pro Kanadu, potažmo Québec. Film otevírá mnohaleté tabu střelby na tamní polytechnice, což nevyhnutelně předjímá tryznu i pozitivní vyznění pro budoucnost zasažených. Přesto Villeneuve dokáže do filmu dostat i mrazivý pocit z náhlého prolomení obyčejné každodennosti do ztráty bezpečí vnímaného jako samozřejmost (nejen v paralyzující úvodní sekvenci). Abstraktně vyšinutá, ale důsledně naplňovaná motivace vraha navíc celému dění dodává hororový nádech (ve smyslu rozpadu racionality). Šovinistické východisko se překlápí do tradiční polarizace mužů a žen coby pachatelů násilí a nositelek života, což na jedné straně lze vnímat konzervativně, ale právě kontrast dvou zatvrzelých ideálů vlastně odkrývá jejich sílu, která se může vést libovolným směrem a k protilehlým cílům. (09.07.2011)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Denis Villeneuve dnes již patří mezi ty nejzajímavější a nejoslavovanější režiséry dneška, ale Polytechnika je jedním z jeho prvních celovečerních kousků a je nutno podotknout, že velice povedeným. Dějově se podíváme do roku 1989, kdy probíhalo nejenom politické zemětřesení ve střední Evropě, ale zároveň si to nakráčel student Montrealské polytechniky do školy s puškou a rozhodl se postřílet všechny ženy. Silný námět podle skutečné události umocňuje černobílé vizuální pojetí. Událost je zobrazena z několika pohledů a společně s poměrně krátkou stopáží dělá z filmu poměrně údernou a vizuálně i dějově silnou záležitost. Všem doporučuji podívat se na nějaké Villeneuvovi starší filmy jako je Polytechnika nebo Požáry. Už tady se jednalo o vynikající počiny začínajícího režiséra. (23.12.2019)

Horor ze života vyprávěný pohledem vraha, svědka a přeživší. Montreal 1989, ukřivděný student nenávidící nespravedlnost skrytou uvnitř feminizmu, puška​ a technická škola plná nadějných dívek... Villnevue je jako struhadlo a dostává se až ke krutému poznání, že smysl života si musíme vymyslet sami, abychom se nezbláznili. Formálně brilantní, příběhově silné byť malinko prvoplánové. (02.01.2018)

Kdo by byl řekl, že se takové věci budou dít i v mírumilovné Kanadě? O pár set kilometrů jižněji je to sice tradice, ale na severu se lidi jen tak nestřílí. Nejenom, že to bylo skvěle natočené, ale Villeneuve především dokázal charaktery představit tak, že jim člověk fandil, což se mi věru často nestává. Akorát to nemělo moc svižné tempo. 80% (31.05.2017)