Polytechnika

Jemně a nevtíravě podaná krutost. Velké a pořád aktuální téma "školních vrahů" zcela bez řvavé sociální kritiky a ukazujícího prstu, bez velkých dramat a polopatických schémat. A přesně v tom tkví jeho síla, síla, která doslova drtí. Villeneuve mi svou intimní výpovědí silně připomínal asijské pojetí filmu, kde jsou násilí či zmiňovaná krutost častou součástí přirozeného běhu událostí, či to "nejlepší" ze Spielbergova Schindlerova seznamu jen bez použití barvy v jinak černobílém filmu. Depresivní procházka naštěstí končí nadějí: "Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." Nikdy bych neřekl, že já, milovník špatných konců, tohle uvítám. On to ale psal sám život, tak zřejmě proto. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.10.2015)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Tohle zase bylo dílo... Dva studenti si sehnali od Čaroděje ze země CIA samopaly, a šli vystřílet školu. O této tematice jsem už psal u snímku Zkažená mládež, takže ještě jednou: Seznam zemí, kde jsou nejpřísnější podmínky na držení zbraně, je následující (seřazeno podle přísnosti): Kanada, ČR, a Slovensko. Snímek se odehrává v Kanadě! Snímek jsem neviděl z osobních důvodů celý.. Každopádně vzhledem k režisérovi je tento snímek stravitelnější, ve srovnání s výše zmíněnou Zkaženou mládeží. ❌ (14.09.2011)

Prosinec 1989. Masakr, který otřásl Montrealem. Bez zvuku policejních sirén, houkaček sanitních vozů. Jenom pečlivá rekonstrukce, která je brána z několika úhlů, či pohledů. Pohledu vraha, obětí, přeživších. Naprosto skvělý film, při jehož sledování, jsem místy ani nedutal a byl celou dobu úplně potichu. To se mi opravdu nestává moc často. Vše doprovázeno podmanivou hudbou, která dělá z téhle hrůzné a tragické události, vynikající, filmový zážitek. (08.06.2014)

Občas jsem měl dojem, že pod povrchem tohoto filmu, který je na první pohled lesklý a krásný, se skrývá něco příliš jednoduchého a nepromyšleného. Kamera působí nádherně, ale zavání určitou snahou prvoplánový dojem efektu, což posiluje i ten černobílý obraz, který zde nemá jiného smyslu než křičet: "Podívejte se na mě! Jsem art!".. Ty metafory, závěr a rozřešení ve mě vyvolaly dojem, že film zneužívá silného tématu, ale sám o sobě není příliš inteligentní... A rozhodně slabší (přestože srovnání není na místě - oba filmy se zřejmě snažily o něco jiného) než Gus Van Santův Elephant. Na druhou stranu, mé hodnocení je třeba brát s rezervou, nepopírám, že se na film velmi příjemně dívá,,, (09.04.2010)