Polytechnika

Villeneuveove bezútešné zobrazenie zimného Montrealu mi pripomenulo každoročný depresívny vianočný výlet do Nových Zámkov. Všade zamračené, rad kockatých barákov, niekedy aj pod snehom, proste depka jak vyšitá. Autorským zámerom bolo udalosť zachytiť čo najviac nadčasovo, rozhodne tu nejde o nejaký osemdesiatkový fetiš, ktorého si v súčasnosti užívame až-až. Zaujímavý koncept rozprávania, kedy sa predáva štafeta hlavnej postavy medzi troch aktérov (medzi nimi aj vrah) dáva spomenúť na Van Santovho Slona, ktorý sa mi páčil ešte o chlp viac. Pričom je ale jasné, že tou hlavnou postavou číslo jedna je študentka. Ale aj tak hodnotím na základe toho, ako ma Polytechnique emocionálne zruinoval a aj na jeho štruktúre vidím, prečo to nedokázala napríklad monotónna Utoya. (29.10.2018)

Denis Villeneuve sa podujal natočiť spomienku k 20. výročiu tragédie, ktorá sa odohrala 6. decembra 1989 na Polytechnickej fakulte v Montreale. Udalosť, ktorá v Kanade vyvolala veľkú diskusiu o jej príčinách a ktorej tieň dodnes prenasleduje nielen mnohých jej účastníkov. Samotný režisér bol a je rovestníkom obetí tohto násilného a nezmyselného činu. Jeho motívy sú teda absolútne pochopiteľné. Jedinou chybou, ktorú na filme výraznejšie vnímam, je ten, že je určený pre tých ktorí vedia, alebo pre tých čo si dali tú námahu zistiť si čo sa vtedy stalo. Mrazivý, sugestívny príbeh, ktorý ponúka niekoľko uhlov pohľadu na udalosti je nielen pripomenutím, ale hlavne vyjadrením toho, že tí čo prežili, ale ani tí ostatní stále nezabudli. Neviem či mi bolo smutnejšie po dopozeraní filmu, či pri čítaní niektorých komentárov k nemu. Ľudia sú zrejme skutočne nepoučiteľný. Práve preto som sa rozhodla, že zapálim aj tú poslednú pomyselnú sviečku a pridám aj poslednú hviezdičku tomuto filmu. (18.11.2015)

Filmové zpracování jedné události z roku 1989, kterou nejsem a nebudu schopná nikdy pochopit a už si vůbec nedokážu představit, jak se vyrovnávají s vlastním životem ti, kteří přežili. Možná bude jednou zfilmován i masakr, který se odehrál v Norsku a kde přišlo o život několikanásobně víc mladých lidí. A já nevím jestli chci takové filmy vidět. "Konec jednoho zla je jen krokem k druhému". (24.03.2013)

"Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." // Černobílý snímek v dokumentárním duchu zachycuje jednu událost, a to spíše z pohledu nezúčastněného diváka, jen občas můžeme nahlédnout do soukromím aktérů, kterých se ona tragédie přímo týkala. O to víc je Polytechnique silnější, protože... protože do hlavy prostě nikomu vidět nemůžeš. Kamera ve stylu voyeura je němá a přesto vypovídá o ne/pochopení dokonale. // Můj čtvrtý film Denise Villeneuevea a musím říct, že prostě ví, jak na to. (16.10.2015)

Villeneuve se u tohoto smutného příběhu kanadských dějin vysloveně vyřádil. Nejen, že si pohrál s černobílým filtrem, ale ještě k tomu do 70ti minut dokázal dát tolik emocí, že i když mi ty postavy nic moc neříkali, tak jsem ke konci filmu byl emocionálně úplně v prdeli. A to i přesto, že jsem tušil, co se bude dít. Zároveň jsem se ale snažil pochopit, co má útočník v hlavě a to jsem nakonec nepochopil. Takže nakonec depresivní průměr za tři brokovnice. Nedoporučuji pouštět před spaním. (20.02.2018)