Sedm epoch rocku

Rock je žáner, ktorý ma vie zabaviť, ale nie som len jeho fanúšik. Nečakal som, že mi niektoré diely, najmä tie, ktoré sa týkali 90. rokov prídu veľmi nostalgické a až tak, že ma skoro rozplačú. Osobne oceňujem najmä diel o rocku na štadiónoch a mojich obľúbencoch ako Bruce Springsteen a Queen, či The Police. Vidieť však Genesis, Pink Floyd, Sex Pistols, Black Sabbath, Iron Maiden, Metallicu, R.E.M., U2, Nirvanu, či Oasis bolo poučné. Na 5 hviezdičiek boli pre mňa 3. a 5. diel, ostatné na 4 hviezdičky a prvý bol podľa mňa slabší na 3 hviezdičky. Dnes by si to už možno zaslúžilo aj 8. diel so skupinami ako Linkin Park. Chcelo by to väčšiu chronologickosť, väčšiu dĺžku, viac prepracovania dopodrobna. Občas ma to nudilo, občas som nechápal prečo sa hovorí práve o tom a prečo tam iní nie sú a veľa iných detailov, ale ako dokument je to celkom poučné a človek sa dozvie o minulosti a pochopí súčasnosť, prečo napríklad ľudia počúvajú Coldplay a podobne. Privítal by som takýto program aj o pope a v tomto tiež vysvetlil rozdiel medzi Rock n Rollom a Rockom, či prečo sa nespomína v tomto dokumente, či nezaradenie The Beatles a Jimmyho Hendixa, ktorí tiež ovplyvnili rock a hudbu ako takú. Dokument však odporúčam. (29.04.2012)

Mrzí mě absence kapel jako AC/DC, Joy Division, The Cure a pod. Ale i přesto se jedná o jeden z nejlepších a hlavně nejzajímavějších hudebních dokumentů, co jsem měl čest vidět. Ani vteřinu nenudí, od chvíle, co jsem zapnul první díl jsem se nemohl odtrhnout od televize. Technicky skvěle zpracovaný dokument, úžasný autentický záběry a vyprávění lidí, kteří byli přímo u zrodu těch nejslavnějších rockových pecek světa. Tohle si žádný hudební fanoušek nesmí nechat ujít. Tečka. (03.08.2012)

Nedá se říct, že by Sedm epoch bylo bez chyby. Opomenutí kapel jako jsou například Doors, nebo nedostatek prostoru pro the Who ( pravda že Hendrix je Hendrix, ale přece jenom 90 % dílu pouze o něm.) patří mezi hlavní chyby tohoto pořadu. Dále mi vadí to, že se pořad snaží být hrozně cool a pořád střídá mezi hudbou a rozhovory, přitom popisná část dost často tak trochu mizí v pozadí. Největší rozhořčení pro mě však bylo pojetí dílu, který se věnoval alternativnímu rocku a hlavně tedy grunge-i. To že Nirvana nebyla první kapela hrající v Seatlu a že giganti této scény jako Soundgarden, Pearl Jam nebo Alice in chains obdrželi pouze jednu poznámku, která ještě naznačovala že se svezli na úspěchu Nirvany. bylo až trestuhodné. Pravda že pro většinu lidí znamená grunge pouze Nirvanu, takže se ve výsledku nic nezmění... Ovšem pokus o charakteristiku hlavních proudů rocku jako celku, je poměrně povedený a pořad i přeze své neduhy, stále udržuje divákovu pozornost. Pokud se o rock zajímáte a nejste jen "posluchač", nenajdete v pořadu nic moc nového, alespoň tedy v rámci vámi poslouchané muziky, ale dost často je zajímavé dozvědět se kdo že to vlastně koho ovlivnil. Rozhodně se nejedná o dokonalý počin, ale pro milovníky rocku je to povinost.90% (15.10.2009)

Musím souhlasit s většinou komentářů, zásadních kapel, které určitě změnily vývoj hudební scény a nebyly zde vůbec zmíněny, je mnoho. To je sice velká chyba ale nemohu to vytknout filmu, protože ten co se týče zpracování byl na skvělé úrovni. Rozhovory s lidmi, kteří určitě měli co říct k dannému tématu, podařené záběry a dokonce se to více či méně obešlo bez klišé kolem Nirvany. (19.01.2011)

Dokument som nevidel, ale kolegovi "rudeboy" (autorovi anotácie) musím pošepkať, že The Velvet Underground mali s art rockom spoločné asi toľko ako Motörhead s jazzrockom - a nič na tom nemení ani fakt, že sa kamošili s Andy Warholom. The Velvet Underground hrali presne to, čo majú v názve a čomu obyvatelia Brna tak pekne hovoria "ándroš". P. S. Kolega "Rudeboy" zareagoval na môj koment, aby uviedol veci na pravú mieru: Velvetov vraj medzi art rockové kapely zaradili samotní tvorcovia dokumentu - v rámci jeho členenia na žánrové kapitoly. Takže sa Rudeboyovi ospravedlňujem a svoju "výčitku" adresujem tvorcom seriálu. So žánrovými škatuľkami je samozrejme vždy kríž - hranice štýlov sú natoľko krehké a pohyblivé, že keby sa zišlo na pive päť hudobných publicistov, je možné, že by kapelu The Velvet Underground napchali do piatich rôznych vriec. Aj v hudobných encyklopédiách som pri VU našiel všeličo: garage rock and roll, underground, anti-pop, independent , noise... Každá z týchto charakteristík mi predsa len k tejto "neučesanejj" kapele sadne viac, než vysoko leštený, sofistikovaný a hráčsky ekvilibristický art rock, reprezemtovaný skupinami typu Yes, Emerson, Lake & Palmer, Asia, Gentle Giant, Camel, Rush, SBB či trebárs mojou srdcovkou menom King Crimson. (10.03.2010)