Serge Gainsbourg: Heroický život

Tak tohle tedy bylo svým způsobem veliké zklamání. Většina filmu se točí okolo toho, se kterou ženskou S. G. spal a kterou miloval. Pak je tam pár songů, ale jen těch nejskandálnějších. Je to vůbec svým způsobem skandální a skandalizující film o skandálním zpěvákovi, který se postupně stal další francouzskou modlou. Co je třeba vyzvednout, jsou zejména snové (možná spíš schizofrenní) pasáže s loutkou (vysvětlení přijde až na samém konci filmu). Je to ale experimentální film a vlastně je dost těžko stravitelný. Ta část s B. B. (aneb Laetitiou Castou) se mi líbila asi nejvíc (zaprvé mám ráda Je t´aime moi non plus v jejím podání, ne v podání Jane Birkin, a zadruhé tahle pasáž byla úžasně hravá a originální a pak - je to přece B. B.) a tu jednu obrovskou hvězdu navíc dávám za představitele hlávní role - Wau! (20.10.2011)

Jean-Paul Sartre hledal pomocí psychoanalýzy v životě G. Flauberta kořeny Madame Bovary (Kritika dialektického rozumu) a Sfar přebírá v komiksu jeho metodu, jen místo suchého filosofického rozboru se snaží zobrazit, co se dělo v Gainsbourgově hlavě. Nedíváme se tedy na jeho život jen jako diváci, ale vidíme jeho život skrze jeho oči, přesněji skrze Sfara, který si představuje jeho myšlenky. A na co může v psychoanalýze myslet chlap? Na ženský! Ovšem když má chlap takový Gueule a díky každodenímu pohledu do zrcadla si vypěstuje komplex... Sfar rozjede dvouhodinový stroj, ve kterém za Sergem chodí jeho židovský Gueule, inscenuje dopodrobna slavné scény, ale na konci se nefrancouzský divák ptá, proč to všechno - jeden chlap postupně spal s Gall,Greco, BB a Birkin, psal skvělé písničky, ale v duši zůstal malým zakomplexovaným chlapečkem. Mnoho povyku pro nic. (11.09.2010)

Velmi silný debut francouzského režiséra Joanna Sfara, který se výrazně zařadil do proudu francouzského hravého manýrismu odchylujícího se od klasických představ o fungování filmu. Sfarova představa (manýra) se asi nejvíce blíží představám jeho krajana Jeana-Pierre Jeuneta (i když srovnání s ním je trochu nepřesné). Nezaměnitelný, originální a osobitý filmový svět plující na vlně imaginace a hry nejen s jednotlivými postavami, ale především s divákem, který pro pozitivní přijetí snímku musí přistoupit na hru diktovanou režisérem - zhmotnělé alter ego hlavního hrdiny coby jedna z postav, navíc karikované do úžasně stylizované postavy ,,Ksichtu", jenž pronásleduje Gainsbourga téměř celý život, hodně subjektivně podávaná představa, jaké že běsy nosil legendární zpěvák v útrobách své hlavy, jakož i silně pseudobiogafické vyznění snímku, který pracuje s Gainsbourgem pouze jako s ikonou, s předmětem umění, s postavou svého filmu. Joann Sfar ale neudržel narozdíl třeba od dříve zmiňovaného Jean-Pierrea Jeuneta vysoce nasazenou laťku po celý film a umně budovaná koncepce mu několikrát zakolísala, přesto je Serge Gainsbourg svým způsobem víc než jen zaznamenání hodný jev, už jen pro tu nádhernou hudbu a sugestivní hudební čísla. Tvůrcům se navíc povedl skutečně mimořádně zdařilý casting, nelze nevyzdvihnout herecký koncert Erica Elmosnino, Serge Gainsbourg jako by ožíval ve své reinkarnaci pro 21. století, takový, jakého bychom ho dnes patrně chtěli mít. Celebritu, superstar... Silný film (a Serge Gainsbourg coby chodící reklama na cigarety :-)). (21.06.2010)

"Milujú moje piesne, ale môj ksicht, to je niečo úplne iné"...No, ksicht nič moc, ale ak sú prachy a sláva, tak baby lezú do postele samé. Posledná polhodina, kde to už ide so Sergem dolu kopcom je presne to, čo mi vo filme chýbalo. Hádky , chlast, cigareta jedna za druhou a problémy...Prvá hodina bola pre mňa skôr miernym sklamaním. Jeho slávu si našinec uvedomí, až keď vo filme zaznejú mená ako B. Bardot, a. Delon či zaznie hit "Je taime". 60%. (02.12.2012)

Jméno Serge Gainsbourg jsem znal hlavně v souvislosti s France Gall, pro kterou v 60. letech skládal písničky. Nějak jsem byl přesvědčenej, že jeho největší sláva je spojená právě s France Gall a hlavně s písničkou Les sucettes (Lízátka), což je v podstatě písnička o kouření ptáka. Tady je to ještě podaný tak, že to snad zpívala, aby nasrala svýho otce (nebo něco v tom smyslu). Naopak France Gall potom i po letech tvrdila, že jako slušně vychovaná lolitka v těch cca 17 letech opravdu myslela, že to je naprosto nevinná písnička o lízátkách. A když se potom dozvěděla, že tim bylo myšleno něco jinýho, tak se strašně styděla a odmítala tu písničku dál zpívat. No byl jsem docela překvapenej, že tohle období yé-yé popu se ve filmu odbyde asi tak za 3 minuty. Ostatní tvorba Serge Gainsbourga mi celkem nic neřiká, takže jsem se dost nudil. Nečekal bych, že se dá natočit tak nudnej film o životě chlápka, kterej mnohokrát šokoval Francii a mimo jiné taky šukal Brigitte Bardot. (29.09.2012)