Godzilla

,,PŘÍRODA MÁ SYSTÉM...“ /// Je to takovej klasickej ,,monster“ film. Nefunkční rodinná idylka (třeba ve srovnání se Světovou válkou Z), dlouhá cesta k jádru pudla, spousta věcí připomíná Válku světů, nechyběj mutanti atomovýho vetřelce s predátorem, demolujou se města, obchodníkům se zbraněma puká závistí srdce a lidstvo zachrání klaďas. K tomu si přidejte nevykreslený charaktery (možná, že ten godzilák je větší charakter než … kdokoliv), emoce nic moc – tedy téměř žádný (možná, že ten godzilák …) a dost dějový nudy. Já byl zklamanej…, ale přesto myslím, že kříženec gorily s velrybou rozhodně za návštěvu kina stojí. Stojící, plovoucí, vohánějící se, spící… monstrum, tam totiž maximálně prodává svoje kouzlo a vzbuzuje úctu. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Bydlím v Temelíně (a nestraší mě Černobyl ani Fukušima). 2.) Začali nám mizet (z vody) jaderný ponorky. (Ty u Krymu se nepočítaj…) /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE **** NAPĚTÍ * (27.05.2014)

Destrukce divákova očekávání. Emmerich to začal před lety, trailery v tom pokračovaly. Nedivím se 70 %, protože tenhle film jde proti všemu, co si "obyčejný" do kina přinese. Jenže se toho nebojí a to je na tom hrozně sympatické. Edwards jde proti očekávání "amíci vs. příšera co ničí svět" a nabízí spíše o dost dražší a preciznější verzi Monsters s maximálním ohledem na japonskou kultovní sérii o opravdu velké ješterce. Už úvodní titulky naznačily, že tohle půjde v trochu staromódnějších kolejích a jsem rád, že následující dvě hodiny byly plné napětí a zoufalství a přitom nenabídly prostor pro divákův výsmech. Edwards film drží pevně v rukou, vykresluje skvělou atmosféru, působivé obrazy a díky němu drží film jako celek s inteligentním podtextem i přes pár chybiček (nechci rozebírat elektřinu, ani na co fungoval detektor atomovky, dvojnásob neřeším "great escape", ...). Tenhle film se nebojí jít vlastní cestou, odvážnou a prochází mu to. Už jen za ty pohledy diváků, co čekali něco jiného, to stálo. Tam kde byl Emmerich guilty pleasure, tam je Edwards guilty smart. PS: líbí se mi, jak vojáci prostě všude budou brát ty svoje směšné zbraně, i když protivník je veliký jako mrakodrap:) PPS: tenhle film budou mít rádi v Rakousku, jádro pryč! (15.05.2014)

Scénář staví na střetu civilizace s přírodou a zjevně vychází z předpokladu, že lidstvo je přežitek. Jak jinak si vysvětlit, že postavy jsou šablonovité, občas promlouvají jako po požití psychotropních látek a nemají žádné smysluplné dramatické oblouky? Zůstává jen ta nejošuntělejší peripetie ze všech - tatínek musí najít rodinu. To ostatní se rychle zazipuje do pytlů a odbude pár přibližnými větami. Žádný realismus, hlubší psychologie a provokativní práce se známými motivy se nekoná (snad jenom smrt / obecně vážná stylizace jsou tu nezvykle častými hosty). Druhým skrytě (zřejmě) mizantropickým prvkem je jednání lidského velení, které plánuje s důmyslem doby kamenné a pokud někdo v jeho konání spatřuje hlubší smysl, ať mi ho prosím sdělí, nejlépe písemně a s nákresy. Takže zbývá Godzilla vs. MUTO + mravenčí lidská perspektiva, která střet monster dokáže fragmentovat, včas zakrýt nebo mimoděk nahlédnout v celé jeho gigantické majestátnosti. Lidi tu prostě nejsou proto, aby jednali a byli zajímaví sami o sobě, ale aby se mohli dívat a film se mohl sytit jejich pohledy. Tady Gareth Edwards a jeho posádka předvádějí, že někdy jednoduše stačí dodat výživnou potravu pro oči a uši a efekt se uprostřed nefunkční lidské story stejně dostaví. Opojení měřítkem monstra, jeho vypiplané estetizování a rámování ve fotogenických kompozicích je smyslem celé Godzilly, která je pomalejší a majestátnější, než bývá zvykem. Podobně jako pár výtečně načasovaných scén a old schoolové hromobití Alexandre Desplata v orchestřišti. Monstra z hlubin mají přesně tu kulervoucí vibraci, kterou jsem čekal od Pacific Rimu. Ten tak konečně dostávám v jedlé podobě rok poté. Můžeme spekulovat, jestli napřesrok pro změnu někdo doručí to, co se čekalo od Godzilly. [75%] (13.05.2014)

Edwardsova jízdenka do áčkové hollywoodské ligy mi sedla náramně. Vůbec mi nevadila absence ještěra téměř v první půlce filmu, naprosto kvituju ono naznačování přítomnosti něčeho obrovitánského (nadpozemského, božského). Godzillí řev bych pouštěl nešťastníkům trpícím zácpou, to by ty sračky lítaly jedna báseň, vskutku kulervoucí a monstrózní. Slova jako monstrózní, ohromné nebo ultimátní mi jinak skákala v mozku z neuronu na neuron pokaždé, když došlo k nějaké konfrontaci Godzilly s MUTO, docela by mě zajímalo, u kterého wrestlera se ještěrák zaučoval. People´s Elbow Dwayne "The Rock" Johnsona je určitě efektní, avšak Godzillí "Tail Road to Eternity", opravdu zaryl moje nehty do kinosedačky. Následující "Ice Kiss Gilotine" byl onou třešničkou na lahodném dortu. Cesta, jakou Edwards urazil od Zakázané zóny ke Godzille, to je prostě masakr, skutečně jsem si to moc užil, těším se na dvojku ukrutně, s nadšením přivítám další monstra, jen doufám, že se z toho režisér nepodělá a pojede stále podle sebe. Pátou hvězdičku schovávám pro MechaGodzillu :) 160 miliónů dolarů(rozpočet)/508 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (23.08.2014)

Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. (15.05.2014)