Keep the Lights On
Keep the Lights On
Režie:
Ira SachsKamera:
Thimios BakatakisHrají:
Thure Lindhardt, Zachary Booth, Julianne Nicholson, Souleymane Sy Savane, Paprika Steen, Sebastian La Cause, James Bidgood, Justin Reinsilber (více)Obsahy(1)
Sexuálně otevřený snímek scenáristy a režiséra Iry Sachse je záznamem deset let trvajícího homosexuálního vztahu dokumentaristy Erika Rothmana s drogově závislým právníkem Paulem. Původem dánský filmař Erik pracuje v New Yorku na dokumentárním filmu o Averym Willardovi, důležité postavě umělecké queer komunity 20. století. U svého milence Paula nachází živočišný Erik sexuální i emocionální uspokojení, které je ale střídáno dramatickými propady a roztržkami. Režisér Ira Sachs natočil tento maximálně intimní snímek na základě svých vlastních zkušeností. Hlavní roli rozervaného umělce Erika svěřil dánskému herci Thuremu Lindhardtovi (Útěk do divočiny, Andělé a démoni), pro něhož je to první velká role v americkém filmu. Velkou předností snímku je vynikající práce řeckého kameramana Thimiose Bakatakise, která z filmu činí i živý portrét současného New Yorku. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (20)
I když snímek ukazuje některé zajímavé postřehy co se týká vztahových momentů, bohužel upadá na zásadní slabině a tou je ústřední dvojce. Těžko můžete nálezt sympatie k oběma postávám, neb oba se sobecky orientují jen na sebe a ten druhý je tam vždycky navíc. Tím pádem celé melodrama dostavá dost pofiderní nádech. Když to shrnu, příběh o dvou parchantech, kteří dobře věděli, že vyjebávali s tím druhým a světe div se, ono to nevyšlo ;-) ()
Znovu se mlátí prázdná sláma a opět se příběh staví na premise, že homosexuální vztah nemůže mít dlouhého trvání, stejně tak, jako je jeho existence podmíněna drogovými excesy a vydlážděná nevěrou a totálním odcizením se jeden od druhého - to všechno už tu v té či oné podobě bylo a Neodcházej nepřichází s ničím novým. Pár silných momentů se zjeví a onen fakt, že se jedná o režisérovu intimní zpověď film sice na chvilku postaví do lepšího světla, ale ve výsledku se jedná o nemastný a neslaný snímek. ()
Příběh velké lásky, která se nakonec stala příliš slabou na to, aby překonala všechna úskalí a lidská protivenství. Strohá, civilní forma, rámovaná také časosběrnou posloupností děje, se v určitém ohledu jeví zbytečně strukturovaným pásmem, v němž je psychologie titulních hrdinů nahrazena přemírou anorganických vsuvek. Přesto jako celek nelze toto silné dílo nevnímat pozitivně. Mimochodem, lesk tomu dodávají vynikající herecké výkony Thura Lindhardta a Zachary Bootha. ()
Po dvou dnech je porovnávání viděných filmů nemístné, nicméně i tak si neodpustím poznámku, že je Neodcházej zatím asi nejlepším filmem, který jsem letos ve Varech viděla. Nabízí totiž jistou esenci upřímnosti, jistou dávku režisérské zručnosti a herecké odvahy i jistý nádech lehkosti, s jakou se to vše sleduje. Příjemná kamera a vhodně vybraná hudba pak už jen celý zážitek dokresluje. [47th Karlovy Vary International Film Festival] ()
Existuje množství snímků, které dostanou čtvrtý rozměr, pokud se vidíte s tvůrcem, mluvíte s tvůrcem, popřípadě se dopředu podrobněji seznámíte se samotným snímkem. Nový film Iry Sachse je přesně ten případ. Ve výsledku (a pokud odhlédneme od faktu, že snímek je zčásti autobiografický - od čehož se odhlíží těžko) jde o nijak objevné téma ničivého a složitého vztahu - ačkoliv, který vztah je jednoduchý. Jak Ira Sachs řekl, v dnešní době už nemá potřebu svým snímkem křičet "jsem gay a nestydím se za to", Neodcházej je proto spíš studií vztahu plného zamlčovaných pravd i nepravd, drogové závislosti a lásky (a je jedno, jestli v hlavní roli máte bi/homo/hetero/ či trans/sexuály). Bohužel, vztahová dramata nejsou ničím výjimečným - zpracovat je objevným způsobem vyžaduje hodně umu. Ira Sachs se s tím popral s neskutečným zápalem, v mých očích se ale deset let slilo v jednu vztahovou sekvenci trvající přibližně dva roky. I přes vynikající herecké výkony jsem často nepostřehla tu proměnu odehrávající se, podle slov Iry Sachse, v očích hlavních postav, a já tak místy nevěděla, kde jsme, či co se dělo po tu dobu, kdy jsme s postavami nebyli. I přesto snímek s odzbrojující jistotou a lehkostí prochází vztahovou hrůzou i nádherou, v mašinerii hollywoodských dramat plných křiku a krabic zmrzliny je jemný a nenásilný, a v neposlední řadě má k dispozici nádherně padnoucí soundtrack Arthura Russella. ()
Reklama