22 Jump Street

Osvědčená "undercover" značka Schmidt & Jenko se vrací na scénu a možná ne úplně naposledy. Johnnyho Deppa tentokrát nečekejte. Avšak příval situační komiky cílený na klišoidní "buddy movies", rozhodně ano! A to v takové (pře)míře, kterou by žádný jiný film určený pro kina, hned tak nezvládl. Tím ovšem nechci tvrdit, že druhému pokračování vše precizně a do detailu vychází. S tím bych byl opatrnější. Ono měřit síly se situačním humorem a (záměrným) klišé je jedna věc a být nad věcí, je druhá. Ne vždy jsem měl stoprocentní pocit, že být trapný, je přímo tvůrčí záměr. Tak či onak, nový případ pro nerozlučné policejní partáky z oddělení narkotik je na světě. Tentokrát jsou pověřeni novým, neméně náročným úkolem odhalit distributora nové a nebezpečné drogy, která se na jedné z vysokých škol šíří rychlostí světla a má na svědomí už i první obět z řad studentů. Na policejních důstojnících je, aby ve svém novém působišti dokonale zapadli a nevzbudili nejmenší podezření, dokud dealer nebude vypátrán. Zamrzí, že se pokračování chce stát 22 krát odvázanější, než jeho předchůdce, a 22 krát je horší v poměru akce k situačnímu humoru. Akce je nejen opravdu mizivé množství, ale není ani špičková, což by se dalo odpustit filmu určenému rovnou na dvd, ne však předpokládanému kinohitu sezony. Akční chvilky si divák užije na začátku a na konci, ale pokud čekáte třeskuté finále, budete o to víc zklamáni. Se závěrečnou akcí je spojeno odhalení onoho dealera a jelikož tato záporná postava devalvuje i minimální šanci na seriozní pojetí, tak podle toho vypadá i finále, ve kterém není nouze o pořádnou dávku trapnosti, která však už bohužel nebyla ani natolik vtipná, jak by si tvůrci přáli. Když k tomu připočtete v dnešních akčních filmech málo vídanou zadní projekci, s jistotou se žádného pochvalného efektu nad ne právě ideálně zvládnutým finále, nedočkáte. Nicméně, s celým filmem to nikterak žalostné není. Co totiž filmu vychází perfektně, je jeho ústřední dvojka. Oplácaný Jonah Hill (podílel se vedle produkce i námětu) a atletický Channing Tatum jsou natolik perfektní dvojka, že i tu dějovou liknavost díky jejich energii filmu odpustíte. Dokáží se tak zesměšnit a přitom zůstat důstojní, že něco takového jsem naposledy viděl u inspektora Clouseau. Jednoznačně jejich zásluhou má film tolik originálních gagů a vtipných situací. V jejich podání bude divák svědkem následků požití inkriminované drogy, kdy se obraz rozdělí na světlou a temnou polovinu, při níž hraje zaniklá kapela Creed, anebo ho čeká vtipný přijímací rituál do vyhlášeného studentského spolku a opomenout ani nelze tu část, kdy jejich kapitán Dickson nasupeně zjistí, že mu Schmidt klátí na vejšce dceru, i když je diskutabilní, že by v případě svého nadřízeného neměl o ní potuchy a mnoho dalších situací, v nichž je dost prostoru jak pro vtipné, tak i opravdu trapné gagy, které jsou však velmi mile a bezelstně podávané. Dobrá porce akce však pokračování přece jen citelně chybí. Je sice fajn, že tady stupidní klišé všech "buddy movies" dostávají zabrat a jsou opatřeny novým rozměrem, jako třeba nabourání kamarádských vztahů mezi oběma partáky mezi něž se vloudí pochybnosti, jestli to spolu mají táhnout dál za účasti hudební klasiky "Missing You" od Johna Waite, ale stavět celý film v podstatě jen na obracení či přepracovávání zaběhaných stereotypů, s sebou nese nejedno úskalí. To se ve filmu samozřejmě projevuje v tom smyslu, že film se čas od času mění na jakousi delší seriálovou epizodu se vším, co k tomu patří. Někdy je to super, ale někdy od toho očekáváte víc, než se nakonec dostaví. Tohle břemeno z filmu definitivně padá v závěrečné titulkové sekvenci, kdy si tvůrci a celý film ze sebe střílí takovým nevídaným způsobem, až předchozí stagnaci opět odpustíte. Najednou se na vás vyvalí vlna vtípků spojená s případnými dalšími pokračováními, dostaví se substitující Seth Rogen a řada gagů, jimž nechybí parodický rozměr. To úplně maximálně nejodvázanější nakonec přišlo na závěr. Povzdechnutí, jestli je to škoda nebo ne, raději nechám na vás. Rozhodně si se sympatickou dvojkou policejních důstojníků užijete kopec legrace a čekejte spíše komedii s prvky krimi než obráceně. Pokračování ve výsledku zaostává za jedničkou především v akci, zápletka není žádný zázrak, ale je tak záměrně jednoduše koncipovaná i pojatá, chybí nějaká atraktivní ženská postava a pokud dojde na další díl, mohl by se zkusit angažovat výrazně akčnější režisér, který i nějakým způsobem zredukuje přemíru situačního i seriálového humoru (s tím moc nelze počítat vzhledem k předloze, z jaké oba filmy vycházejí) a dodá větší lesk, co do stylovosti, ale jinak to bylo celkem o.k. Pobaví to na 80% (23.10.2014) (méně) (více)

„Co to děláš?“ – „Řežu sklo.“ – „Laserový ukazovátko neumí řezat sklo!“ – „Cože? To je teda pěkná nuda!“ Před projekcí jsem doufal, že dvojka nepůjde oproti jedničce s kvalitou moc dolů a alespoň trochu se pobavím. To jsem se však silně přepočítal, dost možná kvůli předsudku vůči pokračováním, který jsem zprvu sdílel se skeptickým nadřízeným („Komisař věří, že k tomuhle fiasku došlo, protože nešlo o stejnou akci v přestrojení za studenty jako prvně. Nechápe, že podruhé je to vždycky jenom horší.“). Ano, začátek je slabší, nepříliš vtipný a těžkopádný. Ale postupně se film začne rozjíždět, a to do takových otáček, o kterých se předchozímu dílu ani nezdálo. Objevují se zde komentáře, které dílku vytýkají opakující se vtipy a označují ho za vykrádačku jedničky…ale přesně o to ve 22 Jump Street jde! Snímek je z docela velké části vystavěn na odkazování se na předešlý film (a nejen na něj), sám se kvůli tomu opravdu více než podařeným způsobem neustále shazuje („Ještěže je přes ulici ještě větší opuštěný kostel.“ – „Jo. To je teda náhoda!“), dává důraz na uvědomělost postav, vysmívá se nejenom ostatním žánrovým počinům („Řekni něco drsnýho, až to hodíš!“ – „Raz, dva, tři! Něco drsnýho!“), ale právě také všem těm pokračováním („Dělejte to samé jako minule. Všichni budou spokojeni.“). Když jsem se zmínil o uvědomělosti postav, je potřeba říct, že spousta hlášek je dvojznačných, v prvním plánu mají čistě pobavit svým obsahem, v tom druhém však nějakým způsobem upozornit na to, že hlavní hrdinové moc dobře vědí, že jde o sequel. Co se týče humoru jako takového, jeho škála je opravdu různorodá, od těch nejjednodušších a nejprvoplánovějších vtípků přes opravdu chytré hlášky. Sem tam tvůrci rádi vsadí i na něco trapného, co je vystupňováno až do vtipně absurdního (první záchvěv se objeví během maximálně uhozeného improvizovaného Schmidtova vystoupení na pódiu). Ale jak už jsem naznačil, podobně jako první díl se film čím dál víc rozjíždí a ke konci chytá neuvěřitelné grády, při kterých jsem s postupující projekcí brečel smíchy čím dál častěji. A právě konec, který se protáhne až do závěrečných titulků, je v jistém ohledu geniální-jasně, beru fakt, že se už v nějakém tom filmu pokračování podobným způsobem shazovala, ale nevěřím, že v takové míře a gradaci („Nikdo si toho nevšimne“). A krom úvodní dvojice je potřeba ještě zmínit další 2 postavy: kapitána-otce, jenž je o mnoho vtipnější než v minulém dílu („Jestli umřu, tak vás oba zabiju, zkurvysyni!“), zvláště při one-man-show pasáži s rodinnou večeří. A pak také zprvu nenápadnou spolubydlící Mercedes, která ke konci snad s každým otevřením úst vypustí nějakou hlášku („Je to strašná nuda. Nikoho ani nezastřelili.. proboha! Hihi, to tě vážně střelili hned po tom, co jsem to řekla?“) a její „bitka“ se Schmidtem je prostě parádní („Děláš si srandu? Plastem to nebolí!“). Tvůrci zkrátka ví, co divák znalý prvního dílu chce, a to mu taky, s pořádným nášupem navíc, dají. A já jim za to děkuju slabším, ale plným počtem. „Nebudeš to rozpitvávat, že ne?“ – „Ne.“ – „Nevadí ti jen tak si občas vyrazit.“ – „Jo, teda ne. Jsem rád, žes to řekla.“ – „Nevím, jestli se mi líbíš za střízliva.“ – „Jasně. A ani trochu mě to nebolí.“ (15.01.2015) (méně) (více)