Klub vyvolených

Mám rád filmy o učení, o školách apod. Tady je to ještě ke všemu o historii, což mě zajímá ještě více. Film se mi tedy nemohl nelíbit. K ještě větší spokojenosti, by mi ale víc vyhovovalo, kdyby tam nemíchaly pozdější setkání, ikdyž to není rozhodně na škodu já bych si to tak užil určitě více, přesto jsem více než rád za tenhle snímek. **** PS. V takovýhle škole bych se učil jedna báseň :) (14.02.2013)

Naprosto uzasnej film. Sice namet vypada jak nuda, protoze jde vetsinu casu o vyucovani, jenze film ma skvelej scenar a je natocenej svizne a misty i vtipne. A i kdyz se tu toho zas tak moc nedeje, tak ma film i zajimavej vyvoj a gradaci napeti a to "po 25 letech" bylo udelany taky paradne. A i kdyz tu jde hlavne o reci, jak je dulezita moralka, cest atd. tak to nepusobi nejak nucene. Co se tyce hercu, tak Kline hraje naprosto paradne, akorat na jeho make-upu po letech by se dalo jeste trochu zapracovat. No a Emile Hirch si toho hajzlika, vecne provokujiciho a machrujiciho, viditelne uzival a je naprosto dokonalej. Po celou dobu naprosto paradni drama bez hluchejch mist. (29.03.2008)

Každých pár rokov sa objaví nejaká dráma zo školských lavíc, ktorá stojí za pozornosť. Charizmatický učiteľ, ktorému robí v triede šarapatu zopár študentov. Je zaujímavé ako ma tento štýl vždy dokáže strhnúť. A určite aj viacerých. Možno je to tým, že každý z nás prešiel školskými lavicami, takže sa do príbehu vieme vcítiť. Navyše tento nesie aj jedno dôležité mimoškolské posolstvo. Pekné. 85%. (15.04.2008)

Uz davno ma nejaky film neiritoval ako tento. Zo zaciatku to dost pripomina legendarny film Spoločnost mrtvych básnikov. Len za tu pokrokovu osobu, ktora vnesie cerstvy vietor do zastaraleho skolskeho systemu tu nie je ucitel ale student. Lenze po chvili je ten pokrokovy student definovany ako clovek, ktory sa mýli a tak sa zazracne docasne prispôsobi, aby to vyustilo v incident, ktory ukaze, ze sa nezmenil a je jasne definovany ako totalne zlo. A to sme este len v polovici a ja som si nevedel predstavit kam by mal film smerovat dalej. Nasleduje skok o 25 rokov neskôr a dôjde k repete tej zlomovej udalosti v ktorej sa ukaze, ze sa nic nezmenilo. Pointa? Vysledkom ma byt nejake protivne ponaucenie, ze nie je dôlezite nieco dokazat, ale hlavny je spôsob akym to clovek dokaze, aby sa mohol pozriet do zrkadla. Proste ucel nesväti prostriedky. S tym by som suhlasil, keby postavy, ktore sa rozhodnu spravat čestne na čele s naivnym ucitelom neboli znazorneni ako idealisti, ktori sa do realneho sveta nehodia. Zo zlom sa da bojovat cestne ale tvrdo. Zatialco idealisticky ucitel zakazdym sklopi oci a usi a v rozhodujucej chvili nepotresta studenta za jeho chyby. Pravdepodobne keby to spravil, tak by sa z neho taky parchant nestal. Takze nielenze nie je schopny si poradit s problemovym studentom ale aj to, ked sa ukaze, ze nie je schopny viest skolu a nie je zvoleny za riaditela tu je podane ako nejaky podraz. Z filmu mam pocit, jak keby ho napisal nejaky absolutne naivny idealista, ktory sa snazi presvedcit divakov, ze zastaraly spôsob zmyslania je ten najspravnejsi, ale vôbec nechape, ze ked by s touto filozofiou chcel nieco dosiahnut, tak by mal za neho aj bojovat a nie sa zbabelo neustale stiahnut. Proste filozoficka stranka filmu mi vôbec nesadla. Co sa tyka hereckych vykonov, tak je to natocene dobre. Najviac ma zaujalo niekolko dnes uz dost znamych xichtov v ulohach studentov. Ale cele to naivne posolstvo ma strasne sralo. Evidentne som jeden z mala. (27.09.2016)

Kdykoliv se snažím The Emperor’s Club nějak shrnout, chce se mi napsat, že ten film je skvělou ukázkou aristotelovské etiky, načež mi dojde, že Etiku Nikomachovu četl málokdo a že jsem asi jediný šílenec, který má chuť rozebírat ve filmovém komentáři eudaimonii a morální teorie. Jenže paralel mezi Aristotelovými myšlenkami a filmem o učiteli, který věří, že může změnit jednoho ze svých studentů k lepšímu, je tolik, že se nabízí alespoň několik zmínit. Stejně jako Aristoteles i učitel antických dějin William Hundert z The Emperor’s Club zastává názor, že morální hodnoty musí být v lidech rozvíjeny, a považuje proto formování žáků za svou povinnost. Stejně jako Aristoteles, podle něhož neexistují žádné univerzální morální zákony a jen osoba jednající v souladu s rozumem a ctnostmi může pochopit, co je správné udělat, se i William Hundert dostane do situace, kdy je jeho jedinou nadějí vsadit na svůj úsudek a doufat, že jeho rozhodnutí bylo za dané situace správné. Stejně jako Aristoteles, který považoval vedení racionálního, ctnostého života za jediný způsob k dosažení eudaimonie (= spokojeného života), i William Hundert věří, že pro plnohodnotný život je potřeba být morální osobou. A konečně stejně jako Aristoteles i William Hundert nakonec dospěje k přesvědčení, že eudaimonii, podstatu svého bytí, nemůže hodnotit na základě izolovaných momentů štěstí nebo bolesti, ale jako shrnutí všeho, k čemu jeho život vedl. The Emperor’s Club jsem viděla poprvé před několika lety a tehdy mě zaujal primárně kvůli nedokonalosti hlavního hrdiny, nečernobílému vidění světa a skvělému obsazení v čele s Kevinem Klinem; dnes mu jakožto člověk, který má morální filosofii poměrně rád, musím přihodit i tu poslední, pátou hvězdičku. (27.02.2010)