Atentát v Ambassadoru

Tohle není o ději samotném, ale o neskutečném množství postav a jejich individuálních příběhů, které se více, či méně prolínají, a i přesto si snímek drží svižné tempo. Estevéz se zaměřil na psychologii postav, a to je silná zbraň tohoto filmu. Nemluvě o zástupu známých tváří, které uvudítě. O Kennedym a atentátu na něj jsem nevěděl prakticky nic, takže i závěr byl pro mě velká neznámá, nebyl zvládnut vůbec špatně. Pro Čechy je určitě hodně zajímavá postava reportérky Janáčkové (škoda jen že ji hrála původem Ruska) píšící pro Rudé právo, pro mě osobně pak postoj Američanů k událostem v roce 1968 v ČSSR. 80% (02.08.2010)

Zasmušilé tři hvězdičky pro film, který měl na to, aby utkvěl v paměti na věky. Jenže na to by nesměl stát za scénářem sám Estevez, jenž je velice schopný v dialozích a také nadaný jako režisér, ale dějové myšlení mu prostě uniká. Ambassadoru by stačila polovina postav, na nichž by se dala celá událost mnohem lépe vykreslit, stejně jako by herci dostali prostor pro svoje výkony. Závěrečná scéna postřelení jen ukazuje, kolik postaviček bylo pro příběh zbytečných a obzvlášť vynechání starých bardů (Sharon a Demi mě vážně neoslnily) by filmu jen prospělo. Mladá krev vpřed. To bylo heslo minulosti i současnosti. A troufám si tvrdit, že Bobby by se mnou souhlasil. (08.08.2007)

Nevím, nevím. Další z filmů se silným tématem a opět spíše lehčí zklamání. Spousta známých a výborných herců v hotelu Amabassador, který 4. červen 1968 " proslavil " asi už na vždy. Co mi asi vadilo nejvíc, bylo přehnané moralizování a také lehčí dávka patosu a hlavně střídání hraných a dokumentárních scén. Trošku podobný film JFK, ten bych rozhodně ocenil mnohem více. (24.01.2015)

Estevezova režie kupodivu není špatná. Zajímavě pracuje s herci, sem tam se mu povede natočit slušně vypjatou scénu. K tomu mu dopomáhá i velmi dobrá kamera Michaela Barretta, která jako by v některých scénách (např.rozhovor Sharon a Demi před zrcadlem) upadala (doslova!) do podobné deprese jako hrdinové. Estevez ale zklamává coby scénárista. Příběhy postav jsou přeci jen moc schematické, točí se kolem rasových problémů, LSD, války ve Vietnamu… Asi nejnezvyklejší je způsob jakým Estevez zachází se svými hlavními ženskými hvězdami, Sharon Stoneovou, Demi Mooreovou a Helen Huntovou. Všechny tu mají společné jedno – jsou neskrývaně zestárlé, unavené životem. Jsou ošklivé. Jejich tváře jsou rozryty vráskami, zakryty tunami make-upu nebo naopak jeho absence odkrývá četná nehvězdná místa. A není to jen věc make-upu, ony záměrně zdůrazňují všechny své nedostatky. Jako by se rozhodly využít své každodenní poznatky, ke kterým se zděšením přicházejí ráno před zrcadlem. Tahle stránka filmu se mi moc líbila, protože Estevez ukazuje únavu celé Ameriky na fyzickém rozkladu několika konkrétních jedinců, a ne pouze na jejich nefunkčních vztazích. Současná Amerika postrádá vůdce hlásajícího humanističtější myšlenky. USA by si nejprve mělo vyřešit vlastní problémy (mj.rasové), než bude zasahovat do politiky jiných států, a pokud se pro to rozhodne, tak jinak než válečnou cestou. I Estevez coby režisér často abdikuje na plynulý děj, a neváhá do příběhu vsazovat Kennedyho projevy z šedesátých let, které jsou natolik universální, že platí i v dnešní době. To je někdy na úkor tempa, ale dodává to filmu na mnohem větší naléhavosti. Je to také jeden z důvodů, proč na mě Bobby působil spíš jako vysoce nadprůměrný televizní film, než film určený přímo do kin. Bobby se nesnaží být „filmový“, vyprávět divákovi zajímavý příběh, ale přetlumočit mu 40 let staré myšlenky, které jsou stále platné, a v současnosti citelně chybí. (17.02.2007)

Na dvacet známých tváří se podílelo na nechvalně známém konci senátora a prezidentského kandidáta Roberta Kennedyho (skončil stejně jako jeho bratr JFK), s kterým odešla pro mnohé i naděje pro lepší Ameriku, přičemž celou tuhle sešlost hereckých stálic, pohasínajících hvězd i nastupující generace má na svědomí mnohými odepisovaný a polozapomenutý Emilio Estevez. Muselo být zatraceně tvrdým oříškem najít jejich volná místa v kalendáři. Do hotelu Ambasador se tak sjíždí řada lidí a my sledujeme jejich velmi povrchní minipříběhy. Jelikož téma je pro nás Evropany relativně vzdálené, nezbývá než se zaměřit právě na lidské roviny příběhů, ve kterých jde o manželskou nevěru, alkohol, frustraci z nekončící války, vztahové peripetie, rasismus nebo drogy. A právě v jednotlivých nevyrovnaných osudech je snímek nejslabší. Netradiční pietní kaleidoskop nedokáže dojmout, neumí prohloubit zájem, divák nedostane šanci se s nikým ztotožnit a Estevezův scénář veskrze ničím nepřekvapí. No, přesto, že nejen takovouhle koncentraci hvězd ustál, tak vykřesal i několik zajímavých momentů, ocenit lze i kostýmy a atmosféra konce šedesátých let se mu také vydařila. Kontroverzní jízda se ale přesto nekoná!! A na Paula Thomase Andersona to zatím zdaleka nestačí!! (08.12.2007)