Foxtrot

Jedna několikavteřinová scéna a všechno dá smysl a myšlenkově se prohloubí. Formálně i obsahově originální, autorské zamyšlení se nad vratkostí osudu a nevyhnutností splatiť mu každou daň. Silný, těžší film s citem odlehčující smutné drama absurdně groteskními momenty, přesně jak to zvykne dělat život sám. (10.04.2018)

Jak už napsali kolegové film má tři příběhové roviny mě naprosto uchváltila pomalu plynoucí obrazová umělecká kreativita druhé části. V první "rodinné" mě naopak rozvleklost některých záběrů přišla zbytečná, protože to nejsilnější v této části se odehraje až ke konci. Samozřejmě pro příběh jako celek je nejpodstatnější závěrečná třetí nejkratší část, která vše propojí. Samuel Maoz natočil originálně vyprávěný film ani ne tak o nesmylnosti války, jako nesmyslnosti byokracie a některých izraelských postupů, alespoň tak jsem to vnímal já. Myslím si, že film budu mít ještě chvíli k sobě a bude doznívat. Krátce po projekci mám v hlavě neskutečně kvalitní vedení kamery, pocity rodičů, zmar vojáků čili je toho poměrně hodně. (05.04.2018)

Jsem z toho na vážkách. Vizuální manýry si mě získaly zcela, ty vypravěčské o kus méně. Ta úpěnlivá snaha dodat symbolicky bohatý film s velikánským dějovým obloukem mi nepasovala k intimitě námětu a tahle neukázněná exhibice stojí v cestě psychologii postav (obzvláště ženské postavy jsou vyloženě karikatury, co pouze omdlévají, hystericky pláčou, obviňují a vyčítají) a nakonec i uvěřitelné katarzi, kterou by to tak moc chtělo mít. Jak ukazuje moje výsledné hodnocení, tak na tenhle mix říkám (zatím) oukej, protože tenhle typ filmů mám rád. Ale upřímně mě překvapilo, když jsem po projekci zjistil, že režisérovi je pětapadesát - ten film se jeví spíš jako dílo zuřivého třicetiletého absolventa, který chce říct hned a všechno. 70 % (05.04.2018)

Existují filmy příjemné na pohled, pohodové a sympatické, se kterými strávíte dvě hodiny času, abyste na ně do druhého dne zapomněli. A pak jsou ty o poznání méně přístupné, zhlédnout je znamená podstoupit jistou námahu, chvilku s nimi zápasíte, aby ve vás ještě dlouho rezonovaly, nutily k návratu, přemýšlení a srovnávání. Právě takový je i Foxtrot. Není to žádný sympaťák, který si vás získá na první pohled. Každá z jeho tří částí má odlišný charakter - a teprve ta třetí všechno dosud viděné propojí a odůvodní existenci obou předchozích. Měl jsem problém s komorním charakterem a pomalým tempem první části, až kafkovská absurdní atmosféra s vymazlenou kamerou ve druhé třetině mě probudila z letargie a závěrečné bolestné vyrovnávání s realitou dvou stárnoucích partnerů, kterým zbydou už jen vzpomínky, jsem vnímal s maximální citlivostí. Když jsem před pár dny o Teheránu tabu napsal, že je to pro mě vyvrcholení Febiofestu 2018, netušil jsem ještě, jakého bude mít ve Foxtrotu soupeře. Oba snímky jsou pro vládnoucí režim nepříjemné a zasahují ho na nejcitlivějším místě. Foxtrot je ale filmařsky rafinovanější a klade na diváky větší nároky. Oba jsou politicky angažované a provokativní, Foxtrot je ale intimnější. Má obrovskou sílu ve schopnosti vystihnout odhalující detail, zachytit a zvýraznit pro panující systém charakteristické rituály. Foxtrot při vší depresi, kterou přináší, ale ukazuje, oč je na tom izraelská společnost proti Íránu líp. Film nemusel vznikat v emigraci ani není výsledkem disidentské odvahy. Je součástí diskuze ve veřejném prostoru a vyvolává polemiky, což nikdy není na škodu. Celkový dojem: 95 %. (04.04.2018)

„Lidi chtějí přijít a podpořit tě.“ - „A co řeknou? Upřímnou soustrast? Že byl výjimečné dítě? Nebo…ten Michael je vážně silný, jak to zvládá?“ Ostatně, jak se chovat k člověku, kterému zemřel bližní? Určitě ne za pomocí úvodního „pragmaticky nápomocného“ a hlavně naprosto odosobněného, sterilního přístupu (zajímavý vhled do specifické oblasti jedné země…a především znatelná kritika systému). Jenže osud si s postavami zahraje cyničtěji, než se možná může zdát…Foxtrot je velmi pomalá, komorní záležitost, emočně ovšem dost silná. Rozdělení do 3 částí, kdy do sebe na konci vše zapadne, mi sedlo. Bavila mě atmosféra, vývoj příběhu, myšlenky vyřčené i potlačované, přesné herecké výkony, drsný „nosorožec v louži“, kreslené ozvláštnění, moudro ohledně rodinného „dědictví“ a již zmíněný (moc pěkný) závěr. A Arvo Pärt svým nádherným opakujícím se hudebním motivem Spiegel im Spiegel dokázal scény ještě víc vyšperkovat. Výborný film o ztrátě milované osoby, který hodnotím silnými 4*, škoda té velké rozvláčnosti. (11.08.2019)

S izraelskou kinematografiou človek len málokedy šliapne vedľa. V tomto prípade sa ale treba vyzbrojiť poriadnou trpezlivosťou. Začína to ako prehnane patetická, uslzená dráma. Pokračuje to minimalistickou štúdiou do hĺbky psyché vojaka na stráži kdesi v totálnych krkahájoch (prečo, preboha, chodili v tých kanadách priamo cez tú mláku ľadovej vody, keď sa dala obísť???). Koniec je absurdný ako sám život a všetko podstatné sa odohrá rýchlejšie než streľba v Tarantinových filmoch. (27.09.2019)

Snímek bez jakýchkoliv pochyb či kompromisů začíná kondolencí pro rodinu palestinského Stevea Carella a okamžitě diváka vtáhne do děje - to ovšem paradoxně záhy padá na úkor příliš zdlouhavé expozice. Pokud přetrpíte vlažný prolog, poté vás čeká lehce absurdní tragikomická rošáda a plejáda pesimisticky laděných situačních gagů, kterým ale akutně chybí humor - což posléze vede k jistý kontraproduktivní ambivalenci. Je sice pravda, že Samuel Maoz pojal dané téma atypickou, a přesto velice kuriózní formou (skrze asymetrické rámování polocelků a autentickou interpretaci reflektuje společenské rozpoložení jedné skupinky vojáků, kteří slouží jako pohraniční kontrola) - ale i přes určitou konceptuální nápaditost jde o veskrze standardní ekvivalent žánru protiválečných satirických výsměchů o nesmyslnosti války, a polemiku o závazku rodičovského pouta. Negativem příběhu je jeho fragmentace na tři akty, čímž krom narušení rytmiky, jejíž frekvence je víc chaotická jak sinusoida, vzniká taky určitá nekonzistence a především pak kvalitativní antiteze, který absolutně kazí finální dojem - ač finální pointa, která převrací doslova vše, jaksi všechny nedostatky ospravedlňuje. Stopáž je navíc přepálená - ale komiksový a taneční intermezzo ženiální! .... VERDIKT: 7,7 čísel magazínu Bellboy z 10 [#46.LFŠ] (10.08.2020)

Za mě trochu zklamání, po skvělých ohlasech jsem čekal více. První, dramatická část, je skvěle zahraná. Druhá část je opojně absurdní, jako od Lynche. (Naštěstí je dlouhá/ krátká tak akorát.) Nicméně třetí část a její konec, tedy vysvětlení co se stalo, pro mě film zabila, protože jsem si řekl "Taková blbost!?" 75 % (25.03.2018)

Herecky výtečné zvládnuté, originální, citlivé drama o vztazích rodičů k dětem a mezi sebou v opakující se mezní situaci. Nečekané zvraty nepostrádají nádech vnitřního humoru, byť by se to mohlo zdát vzhledem k celkovému tragickému vyznění až nepatřičné, ale zapadají do vyprávění zcela organicky a pochopitelně. (31.03.2019)

Bizarní satira. Chtělo by se říct válečná, ale o válku tu ani zbla nejde. Každopádně se musím přiznat, že na to pravé ořechové jsem si přišel pouze v prostřední třetině filmu, z níž srší celá ta vojenská ironie, která mě bavila, ale rodinné rámování příběhu mě až tolik nezaujalo - navíc když to cyklické uzavření děje je divákovi předem jasné. V každém případě jde stále o velmi kvalitní počin, jemuž nemohu vytknout nic víc, než že bych radši viděl víc podivných příhod jedné nihilistické izraelské čety, než ten hyperdramatický příběh smutné rodiny uzavřené v bytě, který tak trochu tlačil na pilu. [LFŠ 2020] (24.08.2020)

Dokonalost v každém záběru. Maoz rozvíjí příběh postupnými smečemi, vypálí před diváka s neskutečnou vervou a postaví ho do míst, do nichž by se jiní filmaři postupně prokousávali i několik desítek minut. Pak se tváří velmi nevinně, jen se potutelně usmívá nad divákovým tápáním. A když už, už máte pocit, že vás nic nepřekvapí, dostanete další ránu. A znovu musíte děj podrobit analýze a syntéze. Skvěle pomáhá plastická a dynamická kamera, která v šikovných náznacích upozorňuje diváka na důležité aspekty děje. Spojení Maoz + Bejach je opět dokonalé. (24.04.2021)

Izraelské úrady sú podobne neschopné ako všade na svete, takže pokiaľ vám niekto niekedy oznámi, že... tak si veci radšej sami overte. Po jednoznačnej expozícii však nasleduje výhybka a Maoz nám ukazuje, že dramaturgia jeho filmu je o niečo zložitejšia. Všetko nakoniec do seba zapadne vďaka poslednej scéne s ťavou. Ide síce aj o kritiku miestneho riešenia nepríjemných problémov, v tomto prípade nešťastnej nehody, avšak asi ešte viac išlo Maozovi o až mysteriózne sa zamyslenie nad osudom, ktorý má nad nami takú moc, že pred ním nikam neutečieme. A že je to, beťár jeden, veľký cynik. (20.11.2023)

Filmové drama se skládá ze tří částí. V první sledujeme telavivskou rodinu, jak se vyrovnává se sdělením, že jejich syn padl při vojenské službě. Ve druhé sledujeme syna se třemi spolubojovníky střežící Bohem i lidmi zapomenuté stanoviště. Ve třetí sledujeme s půlročním odstupem, co tato událost udělala se životem rodičů. Ve filmu je i dost humoru, který se zejména ve střední části může hodně rychle změnit v tragédii. Kontroverze v domovině byly zřejmě uměle vyvolané, protože tento film není protiizraelský, jen je proti úřednické blbosti, která je zřejmě všudypřítomná, byť ji často dotyční byrokraté myslí dobře (90%). (21.03.2018)

Film pouze se třemi postavami plný záhad a zvratů. Je to chytrý, neobyčejný, zábavný film s filosofickými tématy nutící k přemýšlení a je obtížné na něj zapomenout. Trpce krutá závěrečná scéna. Od začátku kamera pozoruje výraz tváře otce z důvěrné blízkosti, ale přidává ještě jiné, účinné a tiché detaily: reakci psa, náplast na ženině těle, mobil, jenž otci každou hodinu připomene – „vypijte sklenici vody“. Člověk se přistihne, že sám maně hlídá, jestli hrdina radu dodrží. Nálada prostřední kapitoly včetně tance se samopalem je téměř snová, nápodoba vleklého času takřka doslovná a historka o pubertální směně „nahatého“ časopisu za svitek tóry vlídně čistá. Právě tady lze rovněž vysledovat, proč asi film dostal ve své vlasti nálepku protiizraelský: vadí zjevně pochyby vojáků, „s kým vlastně bojujeme, nikoho nevidím“, výbušná scéna i její řešení ve stylu „ve válce se zkrátka takové věci stávají“. Třetí kapitola v bytě rodičů vede k analýze, rozkrytí a očistě jejich vzájemného vztahu. Ukáže se tedy, že provokativní „armádní“ motiv posloužil jen jako záminka k intimní hodině pravdy. Okamžik, kdy se pár zase dovede společně zasmát, je osvobozující. Ale závěrečná pointa je manipulace s osudem a film úplně zbytečně shodí. (31.10.2019)

...Začal by som jednoducho tým, že izraelský herec LIOR ASHKENAZI, hrá postavu otca- Michaela Feldmana, sa “extrémne” podobá v trochu staršom vydaní americkému hercovi Steveovi Carellovi, a to som si stále dokolečka myslel počas sledovania tohto ťažkého, i viac-významového, vrstvového, filmového diela, režiséra Samuela Maoza. _ V prvom rade je to poriadne depresívny film, hneď v samom úvode sa dozvedám, že Michaelov syn, Jonathan, vojak, padol počas jeho služby. Rodina spadá do rýchlej depresie, z ktorej sa nemôže len tak pozviechať, aby v ďalšej časti filmu som prišiel za tým Jonathanom, že sa mu nič nestalo, je nakoniec v poriadku, keď to isté sa taktiež dozvedá aj jeho família, ešte pred vstupom do druhého dejstva. V 2. časti som s týmto synátorom manželov Feldmanovcov zašitý v púšti, kde s tromi jeho kolegami som na akomsi BODE-ZLOME, t.j. oni sú na kontrolnom stanovisku, na ktorom sa väčšinou nudia, ako psy, až sa stane jedna nepríjemná udalosť, ktorá ma naprosto zdecimovala, odrovnala, priklincovala do sedačky !!! V tretej časti sa opäť vraciam k „izraelskému Carellovi” , aby sa Jonathan dozvedel informáciu, že má ísť domov, tak aj učiní, keď sa schyľuje k niečomu, na čo boli de-facto pripravení od začiatku... _ FOXTROT je klaustrofobickou ukážkou toho, čo urobí vojna z vojaka+ ako to prežíva samotná rodina, ktorá by mala počítať s tým, čo môže nastať... ? Má to čosi do seba, čo nedokážem vyjadriť, a čo ma vskutku pohltilo, ale toho všadeprítomného smútku, bolo na mňa už priveľa... ! (03.12.2018)

Foxtrot patří mezi ty filmy, které se od prvních minut chlubí svojí chytrostí a výjimečností. Pakliže to po skončení dává smysl, mám takové filmy rád. Líbila se mi úvodní dramatická, a po formální stránce precizní část. Když se film přesune na checkpoint, styl vyprávění se razantně mění a má blízko k jakési magicko-realistické ironii. Bohužel, tenhle kontrast mi dohromady moc nešel a krátká animační mezihra rovněž ne. Stále jsem ale doufal v propojení, které dá celé té ostentativní podívané hlubší smysl a ospravedlní tak skokové a vynechávané vyprávění. Jenže to, co v poslední minutě předvede Foxtrot, je v mých očích bohužel jen levná manýra, která mi celý, potenciálně zajímavý zážitek vyhodila z okna ven. Opravdu nerozumím té velké chvále všude okolo. 5/10 (02.05.2018)

Pokud jsem po první třetině musel tiše uznat, že právě na mě byl zahrán nejdéle vystavěný vtip na světě, tak jsem pak ochraptěl zklamáním, že to tak nebylo zamýšleno a jednalo se pouze o sofistikovanou narativní hru, kde celá ta první pasáž je ve své podobě přesně na svém místě. Chápete ten potenciál, vytvořit půlhodinovou pomalou, klinickou, bolestivou, tichou sekvenci, abyste jí potom shodili jedním zpovykaným záběrem? Bohužel Foxtrot se nad sebe povýšit nedokáže, ačkoli se strašně snaží tvářit že ano. Je to strašlivě těžkopádné a k závěru až bolestivě doslovné a jalové kdy v dlouhých, statických záběrech musíme sledovat dialogy jako "Ty jseš jako ten bagr. A já to auto, které zvedá." "Já si spíš myslím, že to ty jsi ten bagr. A já to auto." Ughrrr.... PS: pro ty, jimž přijde rumunská nová vlna jako dobrý nápad, bude tohle pohoštění (13.04.2018)

Jakože, pořád mám pocit, že mi něco zásadního muselo ve filmu uniknout, nebo nevím proč mě to nechává naprosto chladným.. Pár zajímavých scén tam je (hlavně v prostřední části), ale jinak je to vcelku "banalita", která se skrz vyprávění snaží vypadat jako velké moudro.. (23.10.2019)

Moc rád bych tomuto filmu udělil 4*, už jen pro jeho antimilitarizační tóny (spoiler alert! všimněte si, za jakých okolností se ve filmu umírá, je to v rámci boje za spravedlivou národní věc? - kdepak! umírá se při nešťastných náhodách, konkrétněji řečeno při vojensko-logistických zmatcích, jejichž příčinu nutno hledat v tom, že je izraelská společnost v důsledku vyhroceného nacionálního/náboženského šovinismu prošpikovaná strachem a podezřívavostí spoiler alert!), ale sáhnout k vyššímu než průměrnému hodnocení, lhal bych se sám sobě. Problém, který s tímto filmem mám, spočívá v tom, že ač ho vnitřně pojí osudy jedné běžné židovské rodiny (+ několik opakujících se motivů: kupř. tanec foxtrot jakožto metafora fungování izraelské společnosti), působí na mě zvláštně roztříštěné, takřka jako povídkový film (kterémuž žánru, mezi námi, příliš neholduji), jakoby režisér a scénárista v jedné osobě Samuel Maoz půlhodiny vyprávěl jeden příběh, druhou půlhodinku další a závěrečnou půlhodinu příběh poslední, těžko se na to pak pro ty zlomy (dílčí pointy a nové výchozí situace) napojuje. Na jeho místě bych se inspiroval Tarantinem nebo von Trierem, a v rámci bych vedení divácké pozornosti bych jednotlivé celky pojmenoval, resp. designoval bych je jako samostatné kapitoly: 1) Dopis o úmrtí; 2) Checkpoint; 3) Truchlení. Myslím, že by to mohlo věci prospět. Nicméně, ač na hvězdičky skoupý, přesto bych Foxtrot (2017) doporučil vaší pozornosti. 65 % (25.02.2024)

Jedna či dvě scény nedělají film a hutné drama o vině, odpuštění, tradici a militarismu jako národní konstantě není přece výjimkou. Nejenže je Foxtrot neúměrně dlouhý a úvodní expozice délkou naprosto ubíjející, ale rovněž povětšinu času jen jemně klouže po povrchu, aby nakonec splašeně upaloval směrem k vytoužené katarzi. Ta se ale nedostaví, neboť chybí dynamika, energie, emoce a vypiplaný narativ. Vizuální pohrávání si s materiálem baví chvilku, pak začne spíše otravovat. A nezachrání to ani velbloud, který je jako symbol zdaleka nejzajímavějším aspektem. 4/10 (18.04.2018)