Pomsta

Rape revenge pohybující se někde mezi Iñárritovým Revenantem a Zarchiho I Spit on Your Grave, aniž by se ovšem blížilo něčemu z toho, co je pro tyhle snímky zajímavé. Coralie Fargeat se imho snaží stylistickou manýrou zapadnout do cool stylu New French Extremity (poněkud vágní kategorie, kterou vytvořil kritik James Quandt na základě určitých trendů ve francouzské kinematografii). Vizuální ladění se povrchně, leč nápadně podobá filmům Hélène Cattet & Bruna Forzaniho (psychedelická scéna mnohonásobného vnořeného snu hodně připomíná jednu část z filmu L'étrange couleur des larmes de ton corps) i Gaspara Noeho, a to včetně designu titulků. Ovšem naprosto bez jejich talentu. Velmi přímočarý děj nedává smysl ani psychologicky, ani technicky, ani metaforicky, ani v nadsázce a nefunguje ani jako komedie či záměrný guilty pleasure pastiš (jediný dobrý vtip je ten s plechovkou piva obtisknutým na kůži hrdinky). Fargeat buď vytvořila laciný chyták na diváky, kteří se nechávají unést pěkným vizuálem a rádoby sofistikovanými odkazy na béčkovou kinematografii, aniž by chápali, co je na ní a na jejích umělečtějších či ambicióznějších variacích opravdu zajímavé, nebo to prostě sama nechápe. Krev rozstříknutá na hrubých betonových stěnách luxusního bytu a designových přístrojích vypadá pěkně – asi tak stejně, jako vypadá pěkně třeba reklama na Sony nebo United Colors of Benetton. K tomu přidat populární retro-osmdesátkovou syntwave hudbu á la Refnovo Drive a cinefilní divácký medián bude hýkat blahem? No nevím. Revenge je především oproti všem předlohám, jimiž se zřejmě nechala inspirovat, uboze nenápaditá, což žádná stylistická manýra nepřekryje. New French Extremity, jako cokoli jiného, inspiruje také k produkci vyprázdněných druhořadých napodobenin. (12.01.2019)

Film, na nějž skoro nelze jít do kina, aniž by člověku už předem nebylo vyzrazeno vše podstatné (už samotný titul je značně spoileroidní, o traileru a anotaci ani nemluvě). Nejenom kvůli tomu mi to bohužel přišlo hodně předvídatelné - po pár minutách mi bylo v podstatě jasné, jak to celé dopadne (byť jsem nečekal, v jak moc krvavá jatka se to skutečně zvrhne). Předvídatelný děj mi přesto nebránil v tom, abych si film maximálně užil - naprosto mě dostal jeho výborný soundtrack a nádherná barevnost (některé záběry jsou úchvatné, jako např. noční jezdec na motorce zabíraný zepředu; samotný plakát mi naopak vizuálně přijde dost slabý, a nápadně mi připomíná plakát jiného francouzského snímku ze stejného roku - Ava). Souhlasím tedy s názorem, že zde byla forma upřednostněna před obsahem, ale možná mám právě takové filmy rád. Skvělí jsou i herci a lokace, a celkově mi to prostě přišlo jako příjemné filmové překvapení z francouzských končin. Věrohodnost zde sice dostává hodně na frak, ale kupodivu mi to zde moc nevadilo - už pro všechny ty záběry na skvostnou prdelku herečky v hlavní roli. UPDATE 17. 6. 2018 - Film se mi líbil na i podruhé, byť už to přece jen nebylo ono, když člověk u všeho ví předem, jak to dopadne. Co mě ale doslova zarazilo, byla ta kolosální nevěrohodnost, kterou je celý film prostoupen - napoprvé jsem ji sice také zaregistroval, ale teprve napodruhé mi došlo, jak moc zde scénář ignoruje jakoukoli uvěřitelnost - lidé zde přežívají zranění, která jsou jen těžko slučitelná se životem, a hlavní hrdinka zde celkově vystupuje jako někdo, vedle koho se Chuck Norris krčí jako slabý amatér, což je sice zábavné, ale opět jen těžko uvěřitelné. Spolu se značnou krvavostí snímku to považuji za hlavní důvod nízkého hodnocení, které si zde film vysloužil, což je podle mě škoda. (20.04.2018)

Když pomsta, tak pořádná, jaký pak, copak. Oko, za oko, zub za zub, jenom ať to všechno pěkně litá. A stříká. V rámci žánru dost předvídatelná, přesto povedená věc, kterou nakonec zvedám trošku výš. Hlavně za závěrečnou scénu na honěnou, která byla vydařená, úsměvná a krvavá zároveň. Kvalitní thriller se dá natočit i se čtyřmi herci, čehož je Revenge jasným důkazem. (05.06.2018)

Zábavný francúzsky exploitation úlet z kalifornskej púšte. Formálne atraktívny, splatterovsky brutálny a hlavne s labužníckym soundtrackom ako z talianskych hororových video-nasties. Forma je v ňom ale uprednostnená až príliš. Scenár mohol pracovať nápaditejšie s prostredím a nemusel strácať čas s pre príbeh zbytočnými a hlavne nezmyselnými scénami (podpálenie stromu, neurotické stavy jednoho z násilníkov atď.). [Sitges FF] (11.10.2017)

Sotva zletilá dívka odolná praktikám Vlada Naražeče vs. trio brzy krvavých frantíků.. Když jsem viděl, že jejími jedinými zájmy jsou sladit nehty s barvou iPodu a ve vhodnou chvíli pokleknout před druhým mozkem mecenáše, nevěřil jsem v nějaký významnější přerod, ale od kauterizace sofistikovanější, než je ta mečem Dartha Vadera, jsem prozřel. Přistoupil jsem na pravidla hry Coralie a jejího světa za tajemnými dveřmi nadsázky a exploatace a užíval si přitažlivost formy, perfektní hudební podkres, guilty pleasure potenciál i práci s detaily vyprahlé krajiny ala Stoneovo U-Turn. Divím se jen dvěma věcem. Proč u poslední scény před příletem vrtulníku nehrála Silvestriho Goodbye z Predátora a proč ten atraktivní flusanec na místo jejich posledního odpočinku neprodukoval Harvey „Dáš mi, dám ti roli“ Weinstein? U soudu by to mohli brát jako polehčující okolnost.. (13.06.2018)