Mulholland Drive

Film z jiného světa. "Zdálo se mi to už podruhé. Ale je to pokaždé stejný. Začíná to tak, že jsem tady, ale není den ani noc. Je to něco mezi, chápeš? Ale vypadá to jako teď. Až na to světlo. A mám takový strach, že si to neumíš představit. Nevím, proč zrovna ty, ale stojíš tamhle. U té pokladny. Jsi v obou snech a máš taky strach. Začnu se bát ještě víc, když vidím, jak jsi vyděšený. Pak mi dojde, čím to je. Jde o toho muže ... vzadu za budovou. To on to dělá. Vidím ho skrz zeď. Vidím jeho tvář. Doufám, že tu tvář nikdy nespatřím jinde než ve snu." ******* Představuji si to jako bílý pokoj, ve kterém jsou žluté, červené a modré závěsy. Ty závěsy představují tři stavy vědomí: bdělost, spánek a snění. Mezi nimi ale prosvítá bílá barva Absolutna - slasti čistého vědomí. ******* Najdi modrý klíč. (20.07.2012)

Psycho(ne)logický, divný a těžce uchopitelný snímek... Takže vlastně klasika na jakou jsme si od Lynche již navykli. Skončit to o dvacet minut dříve, tak jde snad i o nejsrozumitelnější lynchovinu, jenže v tu chvíli se to teprve rozjíždí vstříc naprosté filmové bizarnosti. Lynch ve své nejlepší filmové (nikoli seriálové!) formě. (12.05.2012)

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy. (30.07.2004)

Mulholland Drive nejspíš není nejlepším filmem pro první seznámení se s Davidem Lynchem tak, jak jsem to před lety udělal já. Je tak trochu "meta" v rámci Lynchovy tvorby, a to proto, že využívá ten pocit, kdy se cíleně poohlížíme po jinakosti a kdy dychtivě očekáváme, až se něco "zvrtne". Indicie "podivnosti" film servíruje střídmě. V zásadě respektuje i pravidla logiky, vypráví relativně srozumitelně a snad působí i celistvěji, než například Lost Highway nebo Inland Empire. Pak ale přijde jistý "bod zlomu". Tím bodem je utužení, nebo chcete-li naplnění vztahu mezi hlavními postavami. Film nabídne hřejivou katarzi, ale přesto ještě značná část stopáže do konce zbývá... Necháte se unášet emocemi, které přesně odpovídají zážitku z nočního klubu Silencio - i přes proklamovanou nepravost jsou uvnitř ryzí a neskutečně silné. Lost Highway disponuje vlastně podobným momentem, kdy "to" najednou do sebe zapadne. Avšak v obou případech zdání klame. Oba filmy od toho bodu velmi rychle sestupují do spirály sureálních až hypnotických scén. Je to jako překročení horizontu událostí černé díry, z které už není cesty ven. Vaše zorné pole se postupně zužuje, přestáváte rozumět tomu, co přesně se děje, ztrácíte se, ale uvnitř to stále cítíte. Prožíváte. V případě obou filmů se také slast z naplnění vztahu mezi hlavními postavami proměňuje - vztah dominance a submise se otáčí. Ten, s nímž jste jako divák, byli více identifikováni, je najednou bezmocný, podmanil se, je v závěsu emocí a touhy. Zmiňovaná katarze získává nový rozměr - satisfakci střídá frustrace, jste rozžvýkání a vyplivnuti před závěrečné titulky... Krása. 8/10 (30.07.2024)

David Lynch je stále ve formě. Přibližně dvě hodiny sledujete "normální" příběh a ve zbylém času Lynch všechno převrátí naruby. Hlava mi šla kolem...Tenhle film jsem videl den před Štědrým večerem, a tak mohu zodpovědně prohlásit, že báječnější Vánoce jsem nezažil. Kdo viděl, ten mě chápe...P.S.: Veškeré výklady, které se objevily (a i jedna "oficiální verze", která je mnohými považována za tu správnou - stačí se podívat na internetu), si nechte od cesty. Naprosto mě nezajímají - "Mulholland Drive" totiž bravurně funguje bez vysvětlování. Je totiž o atmosféře a emocích. (31.10.2006)