Joker

Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. (03.10.2019)

Inu, máme tu dalšího Jokera. Poprvé s opravdu propracovaným originem a přestože často platí, že půlka kouzla je v tajemnu, zde se naopak drobnokresba s narůstajícími minutami sakra vyplácí. Celé je to natolik pečlivě promyšlené a poskládané, až si říkám, proč Todd Phillips (Pařba ve Vegas) tak dlouho váhal s přechodem na drama. New York 70. let vystihl přímo bravurně, kamera nabízí řadu opravdu fantastických (a přitom nepodbízivých) záběrů a celé je to zabalené do opravdu ukázkové ‚špinavé‘ atmosféry. To vše by nicméně vyšlo vniveč, kdyby hlavní roli nezískal Joaquin Phoenix. Právě jeho soustředěný výkon může za to, že Jokerovi divák zpočátku drží palce a později zažívá silný vnitřní morální boj, když je svědkem toho, kam až sahají důsledky jednoho šíleného klauna. V tom je podle mě největší vítězství filmu. Napřed si nás omotá (podobně jako Americká krása) vztyčeným prostředníčkem vůči společnosti, ale nadšení postupně střídá hrůza z toho, jak se celá situace vyvíjí. Nejsilnější je na Jokerovi syrově gradované finále. Na konci jsem se cítil hodně rozpačitě z otevřené oslavy anarchie, ale to nemyslím jako výtku. Jde o evidentní tvůrčí záměr a je MOC dobře, že dokáže nějaký mainstreamový (a dvakrát tolik komiksový) film způsobit, že se divák cítí v kině podobně rozpolceně a nekomfortně. Jen mám menší obavu, jestli tenhle snímek nepřichází v trochu nešťastné chvíli (přeci jen je podobných Jokerů v poslední době společnost plná). Nějaká negativa? Pokud vezmu v potaz pro inspiraci klíčového Taxikáře (čímž se ani sám Phillips netají), v jeho případě jsem měl pocit, že si za blbou realitu hlavní hrdina může sám, kdežto Arthuru Fleckovi život vyloženě (a tím pádem scenáristicky občas okatě chtěně) hází klacky pod nohy. Je to cílená one man show, pár minut navíc se ale mohlo věnovat příběhu dvou vyšetřujících detektivů (v současném dietním pojetí ani nemuseli mít jména a konkrétní tváře). A... to je asi vše. Pocitově je pro mě Joker v tuhle chvíli nejsilnějším filmovým zážitkem letošního roku. 90% (27.09.2019)

Komiksový pozadí je jenom chabá berlička (díkybohu), tohle je naprosto realistický, výživný drama o duševním rozkladu jednoho nešťastnýho týpka, takový Taxikář pro 21.století. A věřte, že číst si tady, jak byl Joaquin Phoenix fantastický a pak to vidět ve filmu na vlastní oči, je úplně jiný level. Takové absolutní ponoření se do role jsem viděl naposledy u Daniela Day-Lewise v ´Až na krev´ před 12 lety. Každý sebemenší pohyb těla, každá vráska, hra očí i ten přepálený smích, to byla velká škola herectví a jenom mi potvrzuje, proč Joaquin, tenhle velký, zapálený bojovník za práva zvířat, tahle nonkomforní, nezařaditelná plachá bytost, je už více než dekádu mým nejoblíbenějším hercem. Jeho ´metodické herectví´ (jehož vyznavačem byl právě Daniel Day-Lewis), které vykazuje přejímání chování a myšlení vaší postavy a ponoření se do ní po celou dobu produkce filmu, v dnešní době asi nemá srovnání s žádným jiným hereckým kolegou. (05.10.2019)

A přesně pro tenhle temný rozměr a osudovou hloubku mám obecně DC postavy raději než ty pestrobarevné marvelácké. Philipsův Joker je stylově pojmuté, psychologicky kvalitně vedené a Phoenixem skvěle zahrané drama, uspokojivě vysvětlující zrod důležité komiksové postavy batmaního světa. Příčiny její prohlubující se úzkosti, vedoucí k naprosté rezignaci na víru v cokoliv dobré; i logické nalezení seberealizace v revolucionářském vedení odboje nespokojených proti vyšší společnosti. Film je skutečně popkulturní vezí Scorseseho Taxikáře, navíc výborně propojenou se zrodem Batmana - jak scenáristicky tak náladově, onou batmanovskou temnotou. Pátou hvězdu nedávám, protože mě vyvrcholení filmu nepřekvapilo ani nijak extra nenadchlo - předpokládal jsem ho a doufal, že nebude tím “největším”, co film nakonec přinese. (02.10.2019)

Možná by Todd Phillips, jinak též tvůrce samých komedií, natočil horší film, kdyby nečerpal ze všech těch snímků, jak to sám přiznává. Ale to není zas až tak důležité, copak nevíte, že filmoví tvůrci si berou inspiraci od kolegů celkem běžně? Mnoho a mnoho současných filmů, natočených v Hollywoodu i leckde jinde, nepřináší prudce originální příběhy, jaké tady ještě nebyly (nelze sčítat jablka a hrušky, třeba poměřovat Phillipse například s Ki Duk Kimem), ale to také není a priori špatně. Nejpodstatnější je, že tvůrci natočili netradiční snímek, ve kterém nám zobrazili jednoho z nejikoničtějších záporáků komiksového světa tak, jak jsme snad ještě žádnou komiksovou postavu neviděli. Spojení "psychologie a komiks" si naposledy vybavím u Hulka Anga Leeho a to už je nějaký ten pátek. Joker je natočen s téměř neviditelnou elegancí, obyčejně a přitom působivě. Retro vás přinutí ještě více přemýšlet, jak jsme na tom asi s tou předpojatostí jedněch vůči druhým v současnosti. Chválit Joaquina Phoenixe by bylo nošením dříví do lesa, já osobně vyzdvihnu excelentně depresivní hudbu Hildur Guðnadóttir. Jak se většinou nad pokračováním určitých komiksovek ošívám, zde bych si u druhého dílu vrněl blahem a spojit nakonec Jokera a Batmana by byl ten nejlepší filmově-komiksový nápad dekády. Takže si prosím, někteří i mí oblíbení uživatelé, co jste jindy věcní, nechte ty ironické glosy filmům, které si to zaslouží. 90%. (10.10.2019)