Mank

Je to hrozně rozporuplné - bezprostředně po projekci jsem byl lehce zklamaný, pak jsem sepisoval obsáhlejší recenzi, během níž to ve mě vyzrálo a možná až moc naivně jsem hledal cinefilní tematické hrátky a podobnosti / variace vůči Občanu Kaneovi - jen aby se mi Mank hned další den až podezřele rychle vytrácel z hlavy. Nevadí mi ani tak to mýtyzování řídké účasti Orsona Wellese na tvorbě scénáře k Občanu Kaneovi, jelikož při hodnocení filmů beztak neberu akurátnost dějinné reflexe nějak extra v potaz, ale jaksi se mi rozpadá původní představa o soudržnosti a ucelenosti vyprávění - Fincher dle mého sice dobře rozvíjí titulní charakter, který v mnohém opravdu kontrastuje s Charlesem Fosterem Kanem (a to ostatně párkrát vyzdvihuje i styl a inscenace některých scén), a podává soustředěný obrázek své doby, ale jednotlivé segmenty jsou prostě trochu nahodile poskládané a posouvají děj málo dopředu. Vedlejší postavy jsou hrozně do počtu a někdy není jasné, co chce autor tou kterou vzpomínkou říci. A na rozdíl od všech svých ostatních filmů, v Mankovi Fincher vůbec nepřekvapí a nestrhává diváka do víru svých psychologických motivů - Mank je totiž více nostalgickým retro obrázkem, který visí v umělecké galerii, kam by asi měli chodit jen opravdu specifičtí obdivovatelé dobových filmových vizí. A přitom vlastně visí mezi novinkami na komerčním Netflixu a jednotlivé tahy štětcem jsou evidentně současné, evokující tehdejší formu opravdu jen svými černobílými barvami. Manka respektuji jako zpestření a kouzelné oživení své doby, z něhož láska k filmovému řemeslu přímo sálá, a mohu čestně prohlásit, že jsem se u něj nenudil ani minutu. Rád se na něj někdy podívám znovu a bez nároků na to, abych v téhle očekávané poctě velkému filmu a složité době za každou cenu NĚCO hledal (což jsem se opravdu snažil a nalhal si, že TO tam je). Potom ho možná docením z úplně jiné perspektivy. S momentálním odstupem ale musím konstatovat, že jsem ještě dva dny nazpět nečekal, že by David Fincher mohl někdy působit takhle neosobně (jakkoli pořád silně a na pohled krásně). (05.12.2020)

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. (07.12.2020)

Chápu, že David Fincher si tu tak trošku splnil sen zesnulého tatínka, když mu zfilmoval jeho scénář z doby, kdy Hollywood byl pojem. A to jak pro herce, drogové dealery, tak ostatně i pro výrobce chlastu, které Mank tak rád sponzoroval. Jen mě mrzelo, že to tu je neskutečně staromilní. Na prostoru něco málo přes dvě hodiny se totiž děje celá řada událostí, nikdo Vám nic moc nevysvětluje, do toho ten černobílý filtr a dialogy, které jsou, a to především, nekonečnými dialogy a těmi obzvlášť. Na druhou stranu je tu ale perfektní Gary Oldman, jehož opilecká scéna je vrcholem jeho hereckého výkonu. Osobně mi tu pak ještě hodně sedl Arliss Howard, jehož Louis B. Mayer, spoluvlastník MGM, byl ve filmu málo, ale z toho mála vyždímal maximum. Stejne tak i charismatický Charles Dance, coby charismatický byznysman William Randolph Hearst nemusel ani mluvit, abyste z něj měli totální respekt. Mank má jednoznačně světlé stránky, ale v kontextu s kvalitou filmu je tak obtížný na pozornost, že jsem měl co dělat, abych se v tom sám vyznal. Závěr je pak hodně kvalitním momentem. Uznávám. (21.12.2020)

David Fincher patří k největším režisérským esům a už dávno si vybudoval pozici, kdy víme, že cokoliv, co natočí, bude přinejmenším zajímavé. A jeho Mank zajímavý je. Přesto jsem u něj jako divák docela trpěl. Výlet do Hollywoodu čtyřicátých let je bez pochyby dobrý film a zachycení doby, politikaření studií a života jednoho scenáristy, který sice hodně chlastal, ale o to upřímnější dokázal být, rozhodně stojí za pozornost. Ačkoliv já jsem se u něj od půlky regulérně nudil. Všechny ty objektivní a technické kvality chápu a podepíšu. Fincher ví, co dělá a dělá to zatraceně dobře, jenomže tentokrát se mi netrefil do noty ani tématem a vlastně ani formou. Jednoduše mě nebavilo koukat se na jeho nový film. A on mi to nechtěl nijak usnadňovat. Výtečná atmosféra, perfektní Gary Oldman, skvělé kulisy i hudba, ale za tím vším je až příliš obyčejný příběh příliš obyčejného člověka. Od Finchera pořád čekám něco progresivnějšího. Možná, že když režíroval scénář svého zesnulého otce, chtěl sám sebe držet malinko na uzdě. Chápal bych to. Ale nejsem si jistý, jestli to za to stálo. (08.12.2020)

Nie, nie je to žiadna "veľká retronádhera", žiadna vyumelkovaná nápodoba a "fetiš" z dôb niekdajších. Mank je presným opakom prívlastkov, ktoré mu tu mnohí dávajú. Je filmom komplexným, náročným, značne deziluzívnym a v neposlednom rade až šokujúco aktuálnym. Tak, ako (pre mnohých pochopiteľne značne nedivácku, čo je aj dôvodom hodnotenia) ústrednú tému zasadzuje do omnoho širšieho spoločenského a politického kontextu, aj formálne postupy a motívy ktoré preberá ako zo samotného Občana Kanea, tak obecnejšie klasického Hollywoodu len neprejíma, ale používa ich veľmi inventívne a často kontrastne vo vzťahu k svojim predobrazom. To všetko je súčasťou sofistikovaného kritického obrazu systému a priemyslu, v ktorom sa Mankiewiczova pokrútená figúra pohybuje. Je paradoxné, že jeden z najpozoruhodnejších filmov o filme poslednej doby v skutočnosti pojednáva o niečom úplne inom. A práve ostrým strhnutím ružových okuliarov sa vymedzuje voči skutočnému (klamlivému) fetišu, akým je The Artist. Ale vlastne ani neviem, prečo sa tu rozpisujem, keď už všetko perfektne a do detailu napísal Bluntman. Každopádne film, ktorý si ako divák znovu asi tak skoro nepustím, a zároveň vynikajúci Fincher, opakovania ktorého sa z analytického hľadiska už teraz neviem dočkať. P.S.: Príde mi tiež príznačné, že samotný Mank vznikol mimo "továrne na sny", a zároveň s mierou kreatívnej slobody nie nepodobnou voľnej ruke, ktorú kedysi dostal Welles. Produkčné pozadie tak vlastne brilantne dopĺňa celkový kontext a výpoveď snímky. (09.04.2022)