Nastala chyba při přehrávání videa.
  • claudel
    *****

    Já jsem o panu Mikoláškovi dříve nikdy neslyšel, neznal jsem předlohu a nevěděl, co mě čeká. Byl jsem si ale jist, že spojení Agnieszky Holland a Ivana Trojana nemůže dopadnout jinak než skvěle. Líbilo se mi, že nejde o snímek adorující nějakou osobnost a vyzdvihující pouze jeho pozitiva. Režisérka odkrývá i jeho stinné stránky a jistou vnitřní rozporuplnost. Nejsem si jistý, zda zahrnovala i scénu s koťátky, tu jsem nepochopil a asi jako k jediné mám z celého filmu výhrady. Ve vedlejších rolích excelují Miroslav Hanuš, Juraj Loj a Jaroslava Pokorná. Pro mě druhý nejlepší film roku 2020 po Krajině ve stínu.(6.2.2021)

  • Djoker
    ***

    Další zajímavá osobnost z českých dějin dostala filmovou poctu. V případě Mikoláška bez debat zaslouženě. Samozřejmě to musela natočit polská rutinérka, aby si na tom nikdo lokální nevylámal zuby. To je smutná realita. Holland snad ani nemůže natočit špatný film, ale až moc se soustředí na komunistickou šeď, jejíž tíhu však musel zhmotnit Štrba, když to nezvládl Epstein. Proto tam místy není skoro nic vidět a občas se vypouští z pusy hrozná klišé.(19.1.2021)

  • DwayneJohnson
    ****

    Naprosto souhlasím s některými názory ( nejen mých oblíbených) uživatelů. Ten konec se prostě nepovedl. V tomhle případě to beru jen jako zcela nepodstatnou věc. Přece kvůli faktu, že někdo totálně překope historii neodsoudím šmahem celý film. Bylo by to nefér a hlavně obrovská škoda. Lepší, český jsem za poslední rok určitě neviděl a jsem moc rád, že naši akademici zachovali chladnou hlavu a nominovali Šarlatána na Oscara. To, že postoupil do užšího výběru jen potvrzuje moje slova. Trojan, vlastně oba dva výborní, což lze bez nadsázky říct skoro o všech hercích. Moc příjemně strávený čas a od Angieszky zdaleka nejlepší počin. I když režisérkou mého srdce asi nikdy nebude.(11.3.2021)

  • JitkaCardova
    **

    Film, který lze za mnohé beze sporu pochválit (Trojanovo překonávající se herectví, atmosférotvorná kamera, silná, chvílemi až nervní hudba), bude jistě na místní poměry až nekriticky vynášen, přestože má pár slabin (místy strojenost, přepjatost, doslovnost), a přestože se především natajno dopouští min. jednoho zbytečného ošklivého faulu na divácích i na faktickém podkladu celého příběhu, který se jinak staví faktograficky věrným. **** Je to dáno tím, že scénárista Marek Epstein nedůvěřuje (dost možná právem) ani svému umění ani vnímavosti publika, což jsou jeho vlastní slova, a je dost nepokorný a necitlivý vůči jemně hořké dramatičnosti původního příběhu na to, aby si celý závěr (de facto ale polovinu filmu) proti skutečnosti významně upravil, aby se mu to víc líbilo, aby se mu to lépe a snáze psalo a bylo to divácky víc sexy (parafrázuji, co sám trochu nechtěně prozradil v debatě po uvedení filmu ve Světozoru). Zatímco první polovina děje až úzkostlivě doslovně převádí na plátno všechno významné, oč se dalo v Mikoláškově vlastním životopise a dalších archiváliích zakopnout a tvůrci se zaklínají, že 80% ve filmu uvedených faktů je pravdivých, celá vrcholná záležitost s vykonstruovaným a ad absurdum hnaným procesem, jež dominuje druhé půli filmu a ústí v osudové rozhodnutí, je naopak vycucaná z prstu a nesmyslně vyhrocená - filmový příběh ústí na vodě postavenou plánovanou justiční vraždou jako třeba u Milady Horákové). Ve skutečnosti, jež Mikoláškovu osobu a život vykresluje mnohem pochopitelněji, byť jí vůbec neubírá na démoničnosti, s ním režim vedl poměrně otravný, ale ve své povaze mnohem banálnější, rafinovanější a pro běžný lid snáze politicky akceptovatelný spor o příživnictví, jímž oběma obviněným zničil osobní vztah i závěr života a kariéry mnohem spolehlivěji, a aniž by riskoval, že z nich udělá obětní beránky a hrdiny a dopřeje jim tak nechtěně satisfakci. Kdyby se látky zhostil možná zkušenější, možná talentovanější a pokornější scénárista, mohl z toho být opravdu majstrštyk. Jak ale Marek Epstein příběh ohnul a nafoukl, aniž by to alespoň uvedl v závěrečném doslovu, působí to jako těžký lapsus - jednak to vnímavější diváky znalé historie nutně zarazí, protože takové nakládání s takovou osobou prostě neodpovídá mentalitě tehdejšího vypočítavého režimu, to bylo vyhrazeno konzistentním ideologickým škůdcům či neochvějným a morálně neuplatitelným lidem, kdežto Mikolášek s režimy ochotně kolaboroval, aby prosperoval a měl klid --- a právě tahle faustovská linie upsání se ďáblu, odtažení se od lidí, před níž ho instinktivně varovala bába Mühlbacherová, bylinkářka, která ho sama zaučila, tohle prospěchářské vycházení jak s fašisty, tak s komunisty jen proto, aby mohl uplatňovat svůj autistický talent, bohatnout na něm a udržet si tak od všech těch obyčejných lidí, kterými pohrdal, kterých se štítil a kterým nerozuměl, které potřeboval právě jen proto, aby se mohl opájet a nad druhé povyšovat svým darem, svou mocí, udržet si distanc jako pán nad jejich zdravím, majitel obrovské vily, drahého auta, loajálního podvoleného společníka a poživatel ochranných konexí, svrchovaný vládce svého před zraky skrytého autoritářského a elitářského soukromí, právě tahle faustovská linie osobního odklonu a oddělení se od dobra, jež svým darem mohl působit, je ve skutečnosti na jeho osudu nejvíce fascinující a žádný pompézní uměle vyhrocený divadelní závěr, jaký potřeboval Marek Epstein, sama nepotřebuje ---, jednak to svou přepjatostí bije do očí, jednak by dobře scénáristicky zvládnutý proces s Mikoláškem a jeho asistentem obviněnými z příživnictví vydal na mnohem výživnější, jedovatější, přiléhavější a hořčí závěr, a především to takhle vrhá nebezpečně falešné nasvícení na skutečné vykonstruované procesy z padesátých let a maří a znesnadňuje to pochopení jejich pozadí a důvodů, proč a na kom se jich tehdejší režim ve skutečnosti dopouštěl, protože Mikolášek opravdu není typickou obětí a nemělo to v tomto smyslu být divákům podsouváno jako historický fakt. Ve filmu ani po něm mi to nedávalo smysl až do chvíle, kdy se Marek Epstein přiznal, že to jediné si celé vymyslel (a jak bezelstně to z něj vypadlo, bez úcty k pravdivosti, s neotřesitelnou vírou, že v postfaktické době lze se vším beztrestně žonglovat na efekt, aby to bavilo, s vědomím, že otrlá dekadentní éra vyžaduje silnější šok, aby to s divákem ubaveným krimizprávami pohnulo, ve mě vyvolalo až smutný vztek). Není mi jasné, proč zrovna Agnieszka Holland na takovou zbytečnou a ožehavou úpravu historie přistoupila, připadá mi to stejně uhnuté, jako kdyby někdo dělal historicky poměrně věrný film o Janu Husovi, a místo aby ho poslal na hranici, mu nonšalantně třeba vyměřil doživotí nebo veřejně prospěšné práce s odůvodněním, že si to nebožátko dnešní divák lépe představí. **** Jinak samozřejmě za spoustu věcí chvála, i směrem ke scénáři, protože to byl opět Marek Epstein, kdo všechna objevená fakta pospojoval do narativní linky a onu rozporuplnou postavu démonického Mikoláška, který sice zázračně pomáhá lidem k přesným diagnózám, ale činí tak z ryze sobeckých důvodů a zatímco jednou rukou léčí, druhou uvrhuje do záhuby nejen cizí lidi, ale i ty nejbližší, tak divákovi konkrétně a působivě zpřístupnil. Na tom, jak sugestivní celý příběh je, ale má nemenší podíl i to, jak psychopatickou postavu ztvárnili oba Trojanové, a zvlášť Trojan starší se tady opravdu několikrát doslova překonal, a také kamera nebo hudební podkresy. *~(27.8.2020)

  • Matty
    ***

    Šarlatán je ve snaze převyprávět celý život Jana Mikoláška často didaktický a doslovný (počáteční flashbacky fungují i bez toho, aby byly uvozovány čtením Mikoláškova životopisu, jak se děje později během výslechu a soudního vyšetřování). Některé situace jsou zbytečně tlačeny do krajnosti a pár replik vyznívá strojeně, ale celkově je styl vyprávění střízlivý, nepatetický, odpovídající snaze držet si od hlavního hrdiny mírný odstup (mj. i ve způsobu jeho snímání). Díky uvedenému se Hollandové s Epsteinem daří protagonistu vykreslit jako rozporuplnou osobnost, byť zpochybňují pouze jeho morální kvality, nikoliv metodu diagnostiky (upřené zírání do moči z filmu naopak vychází jako spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli máte zánět močových cest, cukrovku nebo už to můžete zabalit). Jeho záchvaty zuřivosti a jiné projevy krutosti přitom vždy souvisejí s nemožností léčit a postupně sílí a mají ničivější dopad (útok na otce sekerou, zabíjení koťat, bylinná směs pro těhotnou manželku, přenesení viny a hypoteticky také trestu smrti na jiného člověka).___Pokud je Mikoláškův asistent František výrazně sympatičtější postavou, pak v důsledku toho, že poznáváme výhradně jeho pozitivní stránku (v mnoha scénách je pouze pohledným erotickým objektem) a nemáme možnost pochopit hlouběji např. čím jej Mikolášek přitahoval (důvodem přitom není fixace vyprávěcího hlediska na Mikoláška – film jej opakovaně opouští).___V úvodní scéně sice sledujeme naturalisticky zachycenou smrt Zápotockého, ale dál politické okolnosti nejsou zohledňovány nad rámec čtení novinových pamfletů. Do Mikoláškova života režim, ať nacistický nebo komunistický, vždy jen znenadání násilně vpadne, takže zásah gestapa vyznívá jako osobní msta a u soudního procesu na konci padesátých let není příliš zřejmé, čím léčitel mocným tolik vadil.___Nejde o kvalitativně výjimečný či tematicky nějak zásadní počin (jakkoli minimálně řemeslně se vymyká valné většině tuzemské produkce), ale až bude příští rok sbírat různé filmové ceny, k čemuž vzhledem k mizivé konkurenci pravděpodobně dojde, nebudu mít – na rozdíl od jiných oceňovaných prestižních biopiců – při každé z nich pocit, že někde na světě muselo umřít koťátko. 70%(18.8.2020)

  • - První klapka padla 1. dubna 2019 ve věznici v Mladé Boleslavi. Natáčelo se ve Středočeském kraji, například v obcích Lichoceves a Dolní Beřkovice. Natáčení trvalo 36 dní. (raininface)

  • - Ve filmu se objevil (a povozil tak hlavního představitele hlavní role Ivana Trojana) i Mikoláškův milovaný automobil Hudson. Osudy tohoto vozu jsou celkově zajímavé. Do sedmdesátých let se vozem „proháněla“ Státní bezpečnost. Když však po ropné krizi stouply ceny pohonných hmot a jeho provoz se stal příliš nákladný, vůz chátral v zapomenuté garáži. Teprve později jej zakoupil sběratel a zrenovoval do původní podoby. A právě díky tomu si mohl zahrát i v tomto filmu. (HonzaBez)

  • - Čeněk Adamec (1916–1997), jeden ze zakladatelů Ústavu pro výzkum veřejného míněná, byl v 50. letech jako politicky nepohodlný odklizen na post osvětového pracovníka Ústředního ústavu zdravotnické osvěty. Mimo jiné se zabýval i činností léčitelů, nejvýznamnější a nejnebezpečnější popsal v knize „Šarlatáni včera a dnes“ (1956). Protože Jana Mikoláška chránili mocní členové KSČ, nemohl psát přímo o něm. Místo toho v kapitole „Mistr Severin po 600 letech“ vytvořil „smyšleného“ léčitele Jaroslava Cyrílka, ve kterém poměrně otevřeně popisuje život Jana Mikoláška. Ten je zde popsán jako bezskrupulózní a nebezpečný šarlatán, který měl cit pro okázalé budování vlastního kultu osobnosti. (Formol)