Invaze lupičů těl

Invaze lupičů těl právem znamenala přelom ve filmové sci-fi a "zařídila" si věčnou a vděčnou pozornost bibliografických citací a odkazů pod čarou. Jedná se o skutečně mistrovské dílo, a to přesto (nebo spíše právě proto), že námětem se musí nutně řadit do kategorie B filmů. Narozdíl od kolegů bych nezmiňoval herecké výkony, ale atmosféru, kterou se takto podaří vystihnout skutečně jen jednou za čas, Od prvního záběru scénář neubere na tempu, s pomocí hudby, zvládnuté kamery, dobrého střihu a svěží stopáže drží diváka v napětí a konec (s výjimkou scény na dálnici, kterou bych jako přehnaně emotivní a hlavně zbytečnou škrtnul) je naprostá lahůdka. Pro mě film prosince a jeden z nejlepších v tomhle roce. Jo a mimochodem, Dana Wynter byla neskutečná kočka s postavou, kterou by jí mohla závidět i dnešní herecká generace! (28.12.2012)

Jako popcornová 50ková guilty pleasure záležitost funguje Invaze lupičů těl na jedničku, při serióznějším pohledu je to bohužel spíš na facepalm. Z pohledu dneška natočil Siegel muzejní artefakt, který dokonale zakonzervoval dobu plnou paranoidního strachu z rudé invaze a snahu filmového průmyslu zakamuflovat průhlednou politickou agitku za hororové scífko. Film se tak stává dokonalou esencí všeho, co bylo na amerických 50. letech (ne)přirozené. Tvůrčí prkennost čpí snad z každého momentu (režijní vedení, herci, scénář) a vše je impozantním způsobem naivní. Je neskutečné, co bylo pro tehdejší dobu prototypem seriózního filmu. Bavil jsem se náramně, leč tam, kde to tvůrci rozhodně nezamýšleli. 4/10 (08.05.2018)

Nejlepší apokalyptický horor, jaký jsem v životě viděl. Bizarní směsice Hitchcocka a Eda Wooda je nejzábavnější právě ve chvíli, kdy k ní přistupujeme jako ke kombinaci pokleslého béčka, jež hraničí s parodií, s klasickým hollywoodským vyprávěním. Kevin McCarthy v hlavní roli lékaře Milese je sympatický hrdina, s nímž diváka vyloženě baví procházet jednotlivými nástrahami a zároveň mu fandit v jeho snaze zachránit svět před invazí mimozemské hmoty, jež krade lidská těla a zbavuje je jejich duší. Don Siegel, pozdější věhlasný režisér filmů jako Dirty Harry, měl už na počátku své kariéry obrovský potenciál, který dokázal na základě řemeslné přesnosti a perfektně vybudovaného scénáře úžasně zúročit. Invaze lupičů těl je geniální film; pro mě navíc ohromné překvapení, jež si v osobním žebříčku okamžitě řadím mezi vrcholy americké kinematografie 50. let. (14.10.2023)

Temné, znepokojivé a depresivní. A po pravdě řečeno, ani konec mě moc neuklidnil. Vedle neskutečné atmosféry, která houstne po solidně velkých kapkách, mi je celkem fuk, jakou krizi západního bílého muže Jack Finney prožíval, když knížku psal. Protože tento příběh mě vzal, hodil do ždímačky a 80 minut ze mě ždímal a ždímal veškerý dobrý pocit, náladu, radost i emoce. A když mě nakonec vyplivl zpět, chtělo to dvě cigára na balkoně, než jsem se dostal k psaní tohoto komentáře. Ano, zapůsobilo to na mě. Jasně, samotný úvod je lehce naivní, druhá polovina je spíš nervy drásající akce než hrůza a tajemno, ale určité konkrétní děsivé scény podbarvené jednoduchou, ale sugestivní hudbou dopadají jako rány kladivem na kovadlinu. Nakonec, u kolika filmů z 50. let se vám stane, že byste cítili příjemné mrazení v zádech snad polovinu filmu? Já vím o jen jednom. O tomhle. (28.03.2014)

Super! Ale trochu mě zklamala nedotažená myšlenka toho, proč ty těla rostou a stávají se kopií lidí, když nakonec stačí, aby člověk usnul a vymění se vlastně pouze jejich mysl. Co se pak stane s tím druhým tělem? Kdyby ty kopie zabíjely své předlohy ve spánku, zlikvidovaly je a zaujaly jejich místo, tak by to přidalo na surovosti a mohlo to být ještě zajímavější. (11.10.2018)