Smrt v Benátkách

Mistrovský film, ale rozhodně ne pro mě. Proti Viscontiho precizní režii výhrad snad nemám, ale nacházet krásu v přestylizované secesní době, téměř androgynním secesním andělovi či záběrech na vyšňořené muzikanty nezvládám a to je kardinální chyba, kvůli které nemůžu mít z filmu dobrý pocit i přes aktivní diváctví. I samotný Mahler na mě většinou svých symfonií působí těžkopádně a zdlouhavě. Ale nezoufám, neboť stejně hodnotný zážitek filmové krásy nacházím u jiných děl. (09.10.2011)

Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem. (19.12.2010)

Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. (27.08.2011)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)