Smrt v Benátkách

Melancholická báseň o bláhové lásce renomovaného hudebního skladatele k botticelliovsky krásnému polskému chlapci. Drásavé drama pohledů, v němž všechno zůstává otevřené a nezodpovězené. Faustovsky ďábelské rekviem o nezadržitelném tělesném, duševním i uměleckém rozkladu. Hlavní postava Gustav von Aschenbach je svým introvertním způsobem parafrází na osobu českorakouského hudebního skladatele Gustava Mahlera, skladatele provázejícího osobní tragédie, rány osudy otištěné v symfonických partiturách. A právě tato hudba nezaměnitelně, jako nit proplétá celý film. Filmová verze není přesnou adaptaci novely Thomase Manna, celkové tempo je pomalé, jednotlivé záběry kamery a její splynutí s hudbou, veškeré dialogy, postavy, vzpomínkové sekvence i proslulá závěrečná scéna smrti se nese ve výsostně poklidném, avšak příznačně úpadkovém tempu. Není od věci, že Luchino Visconti zde abstraktně nevystupuje jako filmový režisér, nicméně daleko více mu zde sluší role hudebního dirigenta, jenž udává takt celému "organickému" orchestru. A pak jsou tady ty Benátky, nádherné město na laguně, město zamořené morem, které svou nihilistickou podobou občas mírně převyšují formu nad obsahem. I ono ústřední téma zamilovanosti starce do mladičkého chlapce samo osobě působí poněkud pedofilně, nicméně obalení do estetického hávu zakrývá jisté skutečnosti. Je ovšem dobré si uvědomit, že sám Thomas Mann napsal tuto novelu postavenou na vlastním zážitku, takže onen homosexuální podtext není opodstatněň, jelikož zamilovat se do krásy v jakékoliv její podobě se může stát každému kdo jeví alespoň sebemenší cit. Ale co je to platné, když Visconti je Visconti a jeho filmová řeč prostě vždy bude o aristokratické vznešenosti, byť poznamenaná temností, smutkem, odcizením a osobitou tragédii. Estetická mnohovrstevnatost vytváří umělecké dílo, nenapodobitelný mistrovský kus, těžkostravitelné podobenství ve světové kinematografii. (24.02.2009)

MIMO MÍSU JEN PRO ČAS UVEDENÍ 15.6.2012 NA >MRTVÉM PROSTORU< . . . * - - - OŘEZ OBRAZU - - - Donutí někdo už konečně duševní impotenty z ::veřejnosrádní tupovize:: aby začali uvádět významné či zajímavé filmy světové kinematografie krom samozřejmého původního znění s č. titulky i v originálním formátu obrazu?!? . . . Dívat se na ty výřezy z ořezů můžou v klidu snad jen nějací kulturní debilové a ignoranti z nejmenované šašskotelevizácké tvůrčí skupiny, část hloupého a věcí neznalého koncesionářského stáda nevyjímaje... . . . A co na to naši píároví pissálci? A co na to naše vyhlášené senilní kritičky?? . . . Bída a utrpení zas... °-[ - - - ZAPOJTE SE DO DISKUZE K PROBLEMATICE!!! http://www.ceskatelevize.cz/porady/29000-smrt-v-benatkach/diskuse/ (15.06.2012)

Mé první setkání s dílem Luchino Visconti bylo možná poznamenáno velkým očekáváním, které tak úplně nebylo naplněno. Nebo spíše bylo naplněno jinak. Čekal jsem něco převratného a to se mi i v jistém ohledu dostalo, nicméně mě to bohužel tak říkajíc nechytlo za srdce. Film podle mě staví na dvou základních myšlenkách, které spolu na určité úrovni spolupracují. Jednak tu máme stárnoucího umělce, který na konci života hledá své „equilibrium“ a na druhé straně tu máme spor o podstatu krásy. Tu jednak reprezentuje spor hlavního hrdiny s jeho přítelem (výtvor ducha X objektivně vrozená vlastnost) a jednak jeho vztah k mladému chlapci. Hochovi „objektivně“ krásné, antické rysy a pozitivní, bezelstná povaha kontrastuje se stářím a intelektuální odtažitostí. Jestli závěr filmu, kdy se umělec svěří do péče lazebníka, který jej zkrášlí a omladí, dává autorovu odpověď, zůstává na divákovi. Podobně laděné filmy mě obvykle zaujmou, v tomto případě si ovšem nejsem jistý. Film nabízí zajímavé myšlenky, sem tam mě i dost pohltil, jindy to ovšem bylo skoro utrpení. Dlouhé, rozhlížející se záběry mají na jednu stranu svůj hlubší smysl, ale tak nějak trpěli problémem celého filmu: kdy odpověď, i když tu třeba i je, není tolik důležitá, jako to rozhlížení se. Objektivně krasné záběry, které podle mě nemají už tolik krásného ducha za nimi. Výjimečně se dostávám k hodně subjektivnímu hodnocení, ale někdy to asi není úplně na škodu, Film rozhodně stojí za shlédnutí, má vynikající a neotřelou formu, i když obsah nemusí každého oslovit (on totiž podle všeho není tak důležitý), ne že bych se v tomhle s autorem rozcházel, připouštím že to tak někdy může fungovat, ale pro mě bohužel ne úplně v tomto případě. (lepší 3/5) (16.09.2010)

"Uslovi"- "formalne dokonale" jakoby korespondovalo s ocekavanim jiste moznosti vnitrniho zklamani ktere se svym zpusobem nemuze nedostavit. Pujdu trosku do extremu. Ale tento intimni snimek si uzijete opravdu jenom a pouze sami v kine treba jako je Ponrepo nebo Lucerna. Na obrazovkach televize (resp. CT2) se mu vyhnete. (15.04.2008)

K filmu Smrt v Benátkách jsem přistupoval s tím, že se jedná o dílo věhlasného režiséra, který mě už jednou překvapil velmi silným zážitkem, a který je dost smělý pro výběr tématu jakým je sama podstata nacismu (Soumrak bohů), ale který na druhou stranu natočil i film nudný, vcelku roztahaný a místy pustý (Gepard), k filmu, jež mě nemůže ničím překvapit, protože zápletku včetně konce si dobře pamatuji ještě ze školy. Takže žádná očekávání ani předsudky. /// Občas - nevím proč - dospěji k hloupému přesvědčení, že už snad nemůže být film, který by na mě zapůsobil stejně silně jako nemálo předchozích, a to i přesto, že si velmi dobře uvědomuji, jak hloupé a pokrytecké to je. Ale za to je krásné uvědomit si při sledování nějakého filmu opak. /// Mám rád filmy, kterým postačí k odvyprávění svých příběhů minimum slov. To je mimo jiné případ i Smrti v Benátkách. Vše podstatné ve filmu řečeno je, snad už na samém začátku, k porozumění je třeba se hlavně dívat. A možná to jediné by stačilo. Dojem podporuje krásná hudba, pro kterou nemám výtku. Pochybuji, že by na mě zapůsobila při poslechu jí samotné. Ve spojení s vizuální stránkou získává nový rozměr, dokládající smyslovou podstatu krásy, již nelze předčit //vykonstruovaným uměním//. Herecké výkony snad ani nejsem schopen posoudit. Vlastně celý film se tak nějak vymyká běžnému úsudku, protože jsem jej spíš než jako divák vnímal ve svých devatenácti jakobych byl jednou z postav, které snad byly z filmu vystřiženy. (21.11.2006)