Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Smrť v Benátkach
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrají:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (více)Obsahy(1)
Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu – ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani přes skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, se Aschenbach nedokáže od chlapce odpoutat… Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Autor filmu Luchino Visconti viděl v Aschenbachovi hudebního skladatele Gustava Mahlera a ve snímku použil úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro Smrt v Benátkách nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku. Odměnou za precizní zpracování získal film řadu nominací a cen – včetně nominace na Oscara pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda z roku 1963 a s Viscontim spolupracoval i na předcházejícím Soumraku bohů z roku 1969) a Jubilejní ceny pro režiséra na MFF v Cannes. Visconti za svou kariéru natočil řadu filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel režisér těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D’Annunzio). (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Při projekci jsem se chvílemi bál, že na mě ten mor leze taky. ()
Setkání Luchina Viscontiho s novelou Thomase Manna bylo velice šťastné. Režisér ve filmu potlačil všechny mythologické odkazy, kterými novela přímo oplývá a ze spisovatele von Aschenbacha se stal hudební skladatel. To Viscontimu umožnilo umně propojit Mahlerovu hudbu s hlavní linií příběhu. V Mannově novele je většina postav, s nimiž se Aschenbach v Benátkách střetne, zvětovateli budoucí smrti(nalíčený stařec, gondoliér bez oprávnění,pouliční zpěvák - a konečně i samotný Tadzio). Když se Aschenbach nechá u holiče "omladit", stává se i on sám symbolem blížící se smrti. Po léta zrazované smysly se mstí, když Aschenbach uvidí efébského mladíčka Tadzia. Zprvu umělecké zaujetí dokonalou formou,postupně přerůstá ve zničující erotickou posedlost! Chápu že tento snímek nemůže zaujmout diváka odkojeného akčními filmy! ()
Film ocení hlavně vnímaví milovníci náročnějších filmů, skutečného hudebního a filmového umění a ti, kterým bylo v životě dopřáno poznat pouze bolest platonické lásky... Ostatní si mohou ušetřit své ubohé poznámky o nesnesitelné nudě, kterou jim školní či jiné projekce připravily. ()
Smrť v kinosále. Bezkonkurenčne najhorší film všetkých čias, toto sa nedá podliezť. ()
Ani v pokročilém věku jsem se nerozehřál pro Viscontiho vleklý záznam stárnutí a unikání Krásy, podle mě šmahem přeceňovaný. Režisér nepochybně umí skvěle vyprávět beze slov (moje třetí hvězdička) - jenomže předlohou jeho víc než dvouhodinového díla je mistrovská slovesná drobnokresba. Pro Manna zásadní otázky umělecké tvorby se ve filmu pouze mihnou v letmých diskusích mezi Aschenbachem a jakýmsi Alfredem (postavou, kterou si Visconti přimyslel a která nejspíš vyjadřuje jeho názory - pravda docela nearistokraticky nahlas). Navíc mám pocit, že se po mě chce, abych s hlavním hrdinou, kterého padesátiletý Bogarde obdařil stařeckou řečí těla a aurou protivného paďourství, soucítil; nešlo mi to jako dospívajícímu a nejde mi to ani dnes. A ještě tohle myslím stojí za zmínku: Mann svého spisovatele Aschenbacha tvaroval podle skladatele Mahlera; skutečnost, že Visconti dává přednost hudbě, lze vysvětlit jeho celoživotním vztahem k ní - ale možná i záměrem vyztužit jí něco, co by bez ní sotva obstálo. ()