poster

Smrt v Benátkách

  • Itálie

    Morte a Venezia

  • Francie

    Mort à Venise

  • angličtina

    Death in Venice

  • Slovensko

    Smrť v Benátkach

Drama

Itálie / Francie, 1971, 130 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Lavran
    ***

    Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného.(27.8.2011)

  • ScarPoul
    ***

    Dlhé zábery, podmanivá hudba, sympatický hlavný hrdina. To je asi tak všetko. Vystihnúť astmosféru sa Viscontimu darí. Dokonca jeho schopnosť nikam sa neponáhľať a aj tak byť zaujímavý je tu živím dôkazom režisérskej zručnosti. Ale aj keď nie som homofobik, tento film je naozaj príšerne Gay. Malý chlapec Bjorn ako keby úmyselne provokoval životom utrápeného Gustava, ktorý sa stratil vo vnímaní umenia a reality. Fakt som mu prial aby mu dal niekto facku. Borgarde je veľmi sofistikovaný herec. Jeho uhrančivý pohľad a jeho zaľúbenosť je mnohými zábermi podporená a vytávra akýsi až nadnesený, neskutočný význam. Stojí tvárou v tvár krutej realite, ktorá sa dostane do povedomia hrdinu v podobe epidémie, ktorá ho na konci dostane. V mnohých smeroch zaujímave dielo, ktoré ma ale nechalo chladným. Nie je to zlý film, ale rozhodne to nie je film pre mňa. A Benátky budem mať vždy spätá s dažďom, karnevalom, Bondom a Woody Allenom. Tieto slnkom zaliate Benátky, kde sa každý druhý človek potí ako keby kráčal Saharou mi prídu značne nesympatické. Leto, neleto.(3.10.2012)

  • CheGuevara
    ****

    VISCONTI PRO VISCONTIHO I takto by se dala parafrázovat ustálená fráze „umění pro umění“, po shlédnutí artového filmu „Smrt v Benátkách“ od neméně slavného režiséra Viscontiho. Právě tato fráze se dá náramně dobře napasovat na toto dílo. Ač se jedná o kontroverzní látku, není obsah ani v jednom filmovém políčku svázán něčím nižším, než je umění samo o sobě. Ano, v dnešní době by z toho mohl v poklidu vzniknout propagační film Gay iniciativy či jako pamflet úzkoprsých konzervativců. Ale tato cesta je pro umělce, jakým byl právě Visconti, něčím nehodným. A možná právě díky této umělcově duši můžeme vést akademické debaty u sklenky vína nad skrytými významy tohoto nadčasového díla. Ale jak vnímá tento film masového a většinové publikum? Dokáže je ještě Visconti oslovit? Budou i ti dnešní diváci uneseni těmi dlouhými a statickými záběry? Z dnešního pohledu působí ten film příliš utahaně a dlouze, dokonce až jakoby nebyla práce pro střihače. I kamera se nesnaží na sebe přehnaně poukazovat, ba právě naopak se snaží být co nejméně nápadná a co nejvíce splynout s vyprávěním příběhu. Obsah nehraje v tomto díle nikterak převelikou úlohu. Je spíš odstaven na druhou kolej. Však uznejte sami. Film pojednává o muži, který hledá sám sebe na dovolené v Benátkách a místo toho najde nenaplněnou lásku, jenž se mu nakonec stane i osudnou. Ještě by se slušelo dodat, že se jedná o homosexuální lásku. Tak či tak celý děj by se dal shrnout v jedné větě či na deseti minutách filmového pásu. Visconti si tím, že si vybral právě adaptaci Mannovy novely, která je ostatně rozepsána na pouhých devadesáti stránkách, vytvořil prostor pro své umělecké vyjádření. Hned od počátku filmu dává divákovi najevo, že pokud přišel na projekci s účelem dobře se pobavit, tak si asi spletl sál. Visconti si nežádá pouhého konzumenta, ale opravdového diváka, který se nebojí přemýšlet během filmu. Celý snímek je prodchnut skrytými významy a možnými interpretacemi a je jen na divákovi jak si to přebere. Přestože kamera je v podstatě neviditelná a spíše ledabylá, tak co se týče mizanscény, ta je až perfekcionisticky dokonalá. Vše má svůj účel a nic se tam neděje ledabyle. Mistr nejvíce prostoru nechává pro hlavní postavu snímku. A právě tento minimalistický příběh dává režisérovi volnou ruku k psychologické drobnokresbě. Snaží se tuto postavu do hloubky prokreslit a to tak aby přesto zůstala lidská. Neodsuzuje ho a ani se ho nesnaží adorovat, pouze se ho snaží pochopit. Herectví Dirka Bogarta je místy přepjaté přímo kontrastující s klidnými pasážemi. Na závěr této pseudorecenze, si dovolím odpovědět na otázku, kterou jsem si nastolil hned z kraje. Smrt v Benátkách je bezesporu nadčasovým dílem, ale žádá si to pozorného diváka, jemuž bude odměnou nevšední filmový zážitek, na který jen tak nezapomene.(20.11.2006)

  • Djkoma
    **

    Rozhodně patřím mezi ty, které Luchino Visconti zklamal. Tento film byl prvním setkáním s tímto "prý" géniem a velkým mistrem a pro mě skončil opravdu špatně. Dvakrát jsem usnul, jednou jsem si radši odešel udělat něco k jídlu a do třetice jsem měl chuť film vypnout ještě než skončil. Opravdu velmi špatně pojatá adaptace, z které by jste nevymačkali ani kapku sladké šťávičky. Bohužel mě film zklamal opravdu ve všem. Se ztvárněním osudových lásek hlavních postav(které zpravidla vypadají andělé = něco mezi chlapcem a dívkou se zlatými vlasy a úsměvem...) trochu homosexuálně jsem se smířil, ale s celkovým pojetím filmu ne. Snaha ukázat a diváka přinutit se dívat na mě vůbec nezapůsobila a nemohu si pomoct, ale slušná kamera a snaha mluvit obrazy prostě potápí celý snímek. Jeden z posledních záběrů filmu, kdy hlavní postava sedí na sedátku na pláži a hledí na svou milovanou osobu ve vodě, nedaleko stojí starý fotoaparát a celé moře odráží sluneční paprsky je nejpůsobivější záběr, ale také z něj čiší umělost a naaranžovanost celého snímku.(7.12.2006)

  • Slarque
    ****

    Drama jehož děj se dá popsat jednou, nepříliš rozvinutou větou. Přesto dokáže diváka strhnout a zasáhnout. Může za to jak soustředěný herecký výkon Dirka Bogarda, tak úžasná hudba Gustava Mahlera a vynikající kamera i režie. Ale pokud vám vadí pomalé filmy téměř bez děje, nejspíš to ani nezkoušejte.(7.1.2007)

  • - Předobrazem titulní postavy, kterou ve filmu ztvárnil britský herec Dirk Bogarde, byl skladatel Gustav Mahler, jehož hudba podbarvuje klíčové pasáže. (Lynette)

  • - Tento film je adaptací stejnojmenné novely Thomase Manna. (Lynette)

  • - Björn Andrésen musel byť nadabovaný, keďže je Švéd a jeho postava bola Poliak. (dwdb)