Pražská 5

Je to celé jako Kouř v0.5 - místy vtipné, místy MIMO, místy KŘEČ... leč dokonalosti Kouře samotného nedosahuje. Od úvodního znechucení s počátkem cesty na Karlštejn, mířící VPŘED k opatrnému nadšení Na Brigádě. Jinak vcelku standartní, byť satirické tak palčivě, že se s tím mnozí raději schovávali do SKLEPa ... jen u těch baletně brazilovských Barev jsem se cítil jako na KOLOTOČi. 7/10 (03.05.2010)

Alespoň čtyři z pěti částí programu P5 jsou i po neuvěřitelných třiceti letech (z toho cca dvaceti od minulého zhlédnutí) pořád neuvěřitelně skvělé a celek je v propojení úvody Dr. Šteindlera CSc, jejichž dokonalost si už vychutnáme asi jen my pamnětníci, zákeřným útokem na naše socialistické zřízení a kulturu. K hlasům o "nesourodosti" celku se nepřidávám. Snad byste chtěli sérii pěti srandovních taškařic? Obě "nudné" části, tak jak prokládají tři komické, mohou divákovi skýtat pohled drasticky jiného druhu na totéž, co se domnívá vidět v oněch třech. (Ostatně nerozumím ani tomu, proč většina diváků ve srovnání s Na Karlštejn a Na brigádě zcela podceňuje Oldův večírek, který je prostě best.) Nebo jiná možnost: co takhle vnímat i ony dvě části jako komedie? (Tím nechci naznačit, že jsem pochopil něco, co ostatní ne - pouze to navrhuji jako divácký experiment.) Pro více či méně skryté poťouchlosti je třeba film sledovat se zvýšenou pozorností (a asi vícekrát). Třeba fakt, že dva popeláři, kteří se jen mihnou na začátku Oldova večírku, jsou Čenský s Vašutem (jo, čtete správně: Čenský a Vašut), jsem zjistil až v titulcích. A slova sklepického předsedy, jimiž objednává pití, jsem si musel pustit několikrát, abych se ujistil, že říká "dvakrát na Barrandov". Vůbec jsem Na brigádě neobjevil deklarované postavy kulaka, mužika a Prudínka. A toho zlého skřítka z úvodní grotesky, tak toho se Vorel potom už nikdy nezbavil. (10.09.2019)

Velmi pěkný, a i po dvaceti letech stále neotřelý experiment, na němž se mi líbí snad všechno - ať už je to geniální parodování televizních hlasatelů (Šteindler je tak dokonalý, že tradiční titulky typu "studio Barrandov - nositel Řádu práce" působí nebývale komicky), úvodní exhumace němé grotesky (v této podobě se mi líbila mnohem víc, než pozdější celovečerní remake Skřítek), první výraznější nádech surrealismu od dob Švankmajerova "Leonardova deníku", povídka výhradně ve verších (skvělý Krytinář coby running gag), muzikál ve stylu malíře Mana Raye, no a celé to završuje typicky sklepácký skeč, který je výbornou pozvánkou na nedlouho poté následující Kouř, který ironizuje starý režim ve srovnatelné kvalitě. Tomáš Vorel se tímto filmem definitivně katapultoval na pomyslné stupně vítězů v kategorii českých porevolučních režisérů, sice mě mrzí, že už asi nikdy nenaváže na své dřívější úspěchy, ale za tyhle kousky zůstane navždy nesmrtelným. Pražská pětka symbolicky za pět. (23.05.2010)

Kdo to neviděl v kině tenkrát, bude mít k ocenění dál. Tehdy to bylo něco nevídaného: radost, parodie, satira, blbnutí a vtipné písničky, vše, co zapšklá socialistická kultura potlačovala. Viděl jsem to v létě 89 v Doksech, a jediný zážitek, který byl toho roku ještě lepší a mocnější, přišel pak v listopadu. (20.07.2007)

Snad jediné, co bych tomuto pro mě zcela nevtipnému snímku přiznala, je frajeřina, že se snažil dělat si srandu z komunistů, kteří byli tehdy u moci. Ale i ta sranda se musí umět. A humor Šteindlerův je mi enormně cizí, ba co dím, je pro mne odpudivější, než primitivismus Troškův. V tomto filmu se vzácně sešli všichni s podobným stylem humoru, který mi nepřipadá ani špetičku vtipný. A o čem vlastně ta zpatlanina je? (09.12.2011)