Piknik na Hanging Rock

Podla mňa najslabší Weirov film, ktorý som videl. Rozťahaný príbeh bez poriadneho zakončenia zachraňuje výborná mystery atmosféra. Navyše legenda je vymyslená, v roku 1900 nebola blízko Hanging Rocku žiadna škola (Atlas nadprirodzených javov). Tento fakt veľmi ubližuje vyzneniu filmu, ktorý je podľa mnohých divákov natočený podľa skutočných udalostí. Uvidíme pri ďalšom zhliadnutí, už je to dávno, čo som film videl. VIDENÉ ZNOVA 9/23: V Pikniku rozvíja Weir svoje obľúbené témy, ako vzťah prírody a človeka alebo rôzne typy komunít. Mladé dievčatá sa v škole cítia zviazané pravidlami a navyše sa u nich prebúdza, či skôr dávno prebudil, sexuálny pud. Voči sile prírody sme ale bezmocní. Množstvo detailov prírody a živočíchov, melancholická atmosféra a neuchopiteľnosť príbehu robia zo slávneho austrálskeho filmu pomerne náročný, ale napriek tomu rýchlo ubiehajúci artový film. (01.02.2007)

Formálně vynikající, mimořádný film se snovou atmosférou, podtrženou vizuálně i hudebně (m.j. s využitím klasické hudby 19. stol.). Tu pátou hvězdičku nedávám proto, že ...ale to by byl spoiler! Výstižný komentář např. Lima: ano doslova "čarování s obrazem a hudbou". (25.11.2012)

Tetelivá nuda pod australskou skálou opentlená tklivými tóny Panovy flétny. Mysteriozní příběh, na motivy skutečné události záhadného zmizení tří dívek a jejich vychovatelky, se rozbíhá velmi pomalu a velmi poeticky. Předčítání milostných dopisů, zasněné pohledy dívek a mravenci v trávě. Zlehka za zvonivého chichotání děvčat se přesuneme pod Hanging Rock. Chvilka předčítání, svačinka, skotačivé pobíhání a mravenci v trávě. Společně se čtveřicí dívek se vydáme vzhůru na průzkum Oběšené skály. Panova flétna, dramatické záběry tichých skal, očarování, zmizení, výkřik a mravenci. Dole pod skálou vychovatelka zvedá oči od algebry... Následuje prapodivné vyšetřování místní policie, jedna neodvratná tragédie a mravenci v trávě. Abych to nějak uzavřel, mravenců bylo zřejmě méně, dějově významných zvratů a linek zase více, ale já si prostě z Hanging Rocku odnáším vzpomínku na ten úžasně nasnímaný a hudebně podkreslený hmyz . Únavný lyrický cajdák. Za dvě protrpěné hvězdy. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (24.04.2015)

První půlhodina probíhala s velice podmanivým poetickým nádechem uprostřed dechberoucí australské přírody. Spoustu krásných vizuálních záblesků doplňovala nádherná výprava v počátku 20. století a tóny nebeských her na flétnu v pozadí, Weir dokázal najít obrovský kus poezie i v hejně mravenců na zhnilém koláči. Po mrazivém zvratu se atmosféra mění... Může se zdát, že ve filmu se až na pár scén nic výrazného neděje a že celý příběh několikrát uvízl spolu s marným poručíkovým pátráním na mrtvém bodě. Nicméně Weir mi díky svým precizně stylizovaným výjevům a stále víc houstnoucí atmosféře přinesl mrazivý prožitek jako ze skutečně temného horroru, ačkoliv zůstal při tom prost jakýchkoliv lekaček a jiných prvoplánovaně strašidelných scén. Až do poslední chvíle mě držel zasaženého s velkým očekáváním a zneklidněním (co mohl znament symbol rudého mraku? proč má věčně omezovaná Sára v sobě pořád tolik ďábelský pohled...?) a není zřejmě vinou tvůrců, že jsem nedostal na všechny vzniklé otázky odpověď. On je totiž svět někdy také ponechává napospas božímu, nedoknutelnému tajemství, jako zrovna tenkrát na sklonku starých časů v jedné dívčí škole, jejíž studentky si udělaly malý nevinný piknik na Hanging Rock. Mysteriózní drama bez jednoznačné pointy a se závěrem, jenž stejně jako někdy i život náhle zklame nemožností vědět vše, co bychom věděli rádi, může znamenat obrovský tvůrčí risk. Peter Weir jako režisérský jezdec na tomto tenkém ledu nejen díky již zmíněné velkolepé atmosféře znamenitě obstál. Ba co víc, na konci jsem zůstal rád, že se vyvrcholení obešlo bez jakýchkoliv satanistických a jim podobných motivů. // Po Roegově Cestě již druhý australský film 70. let, který mě totálně uhranul. [95%] (01.07.2021)

Velice znepokojivý film v němž dominantní roli hraje australská krajina a ústřední hudební motiv, nahánějící husí kůži. Když si uvědomím že byl tenhle snímek natočen podle skutečné události, vzbuzuje to ve mě neukojitelnou zvědavost. Co se to tam tenkrát sakra stalo? (24.06.2007)

Potlačovaná viktoriánská sexualita (plus určitá sociální kritika) v poněkud hodně ambiciozním filmu, který mě bohužel až na úvodní půlhodinku nechával spíše chladným (i díky dost rádoby dramatické či mystické hudbě), třebaže mám podobně alegoricky kritické filmy rád. Na Claytonova Neviňátka to však rozhodně nemělo. (25.01.2011)

Weir je neskutečný borec a Piknik na Hanging Rock je téměř dokonalý film. Neuvěřitelná atmosféra, nádherná kamera a hudba, mnoho zásadních myšlenek pod povrchem. Nevím co dodat, je to prostě krása. (28.02.2011)

Na začiatku som sa opájal obrazovou poetikou, na konci tiež a uprostred asi hodinu unudený čakal či sa niečo stane. Hudba bola krásna: Bruce Smeaton a na Panovu flautu: Gheorghe Zamfir. Horor to nie je určite, skôr nejaká mysteriózna éterická balada, v ktorej kamera a hudba jednoznačne dominujú nad dejom. (22.03.2013)

V podstatě banální historka o tajemném zmizení dívky z internátu během výletu do skal - podle skutečných událostí - je díky hudbě, režii a snovému světu Austrálie podána skoro jako snový horor á la Valerie a týden divů. (23.06.2004)

Opravda sugestivní, a asi nejpřesnější žánrové naplnění škatulky mysteriózní jaké si lze představit. Ten pocit nejistoty v člověku rezonuje ještě dlouho. Doporučuji před shlédnutím nic o filmu nezjišťovat, a naopak po shlédnutí se podívat na Wikipedii pro víc informací. (26.04.2015)

Nevšedně strhující atmosféra dělá z Pikniku na Hanging Rock výjimečný zážitek. Zlatavě meditující kamera, znepokojivé hudební motivy a pomalu povlávající blonďaté pramínky vlasů. Weir natočil podivný, krásný film, který je nejsilnější ve své síle držet diváka v nevědomosti. 9/10 (21.04.2016)

For Me 80% (14.09.2008)

Ještě mám v živé paměti, když jsem to zkoukl před lety v televizi, název filmu se už dávno vytratil, ale ten stísněný pocit z podivné atmosféry zůstal. I teď, po letech, je ta atmosféra zvláštní, silně podepřená skvělou hudbou, holčičí éteričností, ale myslel jsem si tedy, že to je trošku syrovější. (26.02.2015)

Piknik na Hanging Rock ve mně vzbudil úžas svou mimořádnou hloubkou, s níž trasuje neviditelné, zato mocně poutající oddenky, jimiž Země či Příroda obepíná připravené, tj. adekvátně disponované bytosti. Uchvacujícím symbolistickým jazykem zachycuje vhodně zvolený prostor a netušenou měrou přenáší jeho fluidum k divákovi (i já mohu dosvědčit mrazivost tohoto kontaktu). Stejně věrohodně je zobrazena i fascinace dívek nořících se do útrob otevírajících se skal. Je jejich nevysvětlitelné zmizení výrazem dokonalého splynutí (s čím?), návratu (k čemu či kam?) nebo proměny (v co?)? Významová otevřenost poskytnutého obrazu této cesty, posílená desítkami nápovědí, mnohovýznamových obrazů, (slovních, zvukových/hudebních i obrazových/výtvarných) náznaků a intertextových vazeb výtečně znázorňuje hieroglyfickou povahu světa, tedy jeho čekání na chápavého luštitele, otevřeného hledače, který bude z jeho tvarů číst a svým výkladem jej spoluutvářet. Esoterní rozměr filmu vyvažuje napínavé líčení pátrání. „Svět pátračů“ je přitom ztvárněn kontrastně k magické krajině: je to svářlivé a zkostnatělé prostředí odcizující kultury (jejímž groteskním atributem je věčný korzet), které usiluje o racionální, materialistický (o zákon zachování hmoty se opírající) výklad záhady, namísto něhož ale přicházejí jen další otázky. Jako nadbytečné bych snad filmu vytkl jen závěrečné sondy do spletité historie osiřelých sourozenců, kteří se z různých stran (a aniž by se stačili znovu setkat) blíží Tajemství (aniž by je ovšem mohli odkrýt). Tuto romantickou (a romaneskní) vsuvku chápu jen jako svedení z cesty. Ta rozhodně nekončí u truchlivého těla ve skleníku, ale pokračuje za zdánlivě neprodyšnou skalní masou. Ale jak? (14.02.2011)

Lahůdka filmového magického realismu od mladého Petera Weira. Tak překrásný a zároveň tak smutný film... Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl pro mě opravdu hluboký zážitek. Prastará australská příroda s prastarými tajemnými silami... Nádherně zobrazená něžná ženskost a intuitivní spiritualita v nádherné a zářící postavě Mirandy... (a spousta dalších výrazných ženských i mužských postav)... A pak ta rajská melancholická hudba... mám na mysli geniální skladbu ''Doina Sus Pe Culmea Dealului'' od Gheorghea Zamfira... Filmová balada. A Miranda... "Miranda is a Botticelli angel"... (24.03.2013)

Videný Director´s Cut. Je veľmi príjemné vidieť film, ktorý je od začiatku do konca krásne premyslený, bez toho, aby sa snažil odhaliť čo i len kúsok niečoho, čo by nás v tom príbehu nasmerovalo k nejakému uspokojivému koncu. Weir mystifikuje ako blázon. A ide mu to parádne. Jeho autorská poetika je výrazná a obohatená o nejaký ten symbolizmus(mravce, labuť). Film ako taký rozpráva o jednej nevysvetliteľnej udalosti a o tom ako zasiahne najbližšie okolie. Rôzne postavy ponúkajú rôzne pohľady na celú udalosť. Či už je to mladá učiteľka, vyšetrovateľ alebo mladík so sluhom. Každá z postáv má k celej veci čo povedať a čo ukázať, bez toho, aby skutočne niečo povedala a ukázala. Ten film možno zostarol v rámci súčasných trendov, kedy sa tvorcovia snažia viac šokovať alebo byť výraznejšie nepríjemnejší, ale v rámci toho v akom roku film vznikol si stále udržiava pútavú atmosféru a niekoľko zaujímavých kameramanských nápadov. Celkovo je mi tá poetika bližšia. A čo sa vlastne stalo, nech si každý vysvetlí po svojom. Myslím, že film dáva obrovský priestor na akúkoľvek interpretáciu. Aj takú čo je ukotvená v realite a aj takú, čo je trošku nadprirodzená. (15.03.2021)

Scénář : Cliff Green. Kamera : Russell Boyd, David Sanderson. Hudba : Gheorghe Zamphir, Bruce Smeaton. Možná je někdo unesl a zabil. Možná je pohltila země. Každopádně zmizely beze stopy.......... (25.04.2011)

Áno, Weir sa tu snaží navodiť strašidelnú atmosféru pomocou hudby, kamery, zmäteného chovania postáv a škrabancov na ich tvárach, no čo z toho, keď sa celý film vlastne nič nedeje. Niekto sa stratí, svedkovia si nič nepamätajú, žiadni podozriví... Aký zmysel má takýto film? (22.10.2017)

Úvodné minúty majú v sebe ľahkosť a vzdušnosť, aká by sa dala prirovnať k anjelovi namaľovanému nejakým prerafaelitom. Len čo som si to pomyslel, vo filme zaznela veta: "Už to mám, Miranda je Botticelliho anjel!" /Botticelli samozrejme nebol prerafaelita, ale obrázok jedného iného maliara tohto smeru uvidíme na konci filmu/. Mystérium tohto filmu je skrátka neopísateľné. Weir sa dotkol čohosi, čo je ťažké vysloviť, nieto ešte zhmotniť na celuloide. Intenzívny zážitok! (28.09.2006)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)