Synové a dcery Jakuba skláře

Dietl je prostě Dietl. To se musí nechat, že ten seriály psát uměl. A to na to ani neměl nějakou pitomou scénáristickou newyorskou školu, jako ty dvě slepice Bártlů, co teďka píšou Rodinný pouta. Úspěšně jsem se tomuto seriálu vyhýbal a zjišťuju, že to byla chyba. Samozřejmě, že nebýt herců a režiséra, nebyl by to tak dobrý seriál, ale i tak. Od první chvíle mě to chytlo a teď už si nenechám ujít ani jeden díl. Nejzajímavější jsou zatím díly z poválečné doby, kdy se kritice nevyhne ani slavná KSČ. A je jedno, jestli Kostka je manželkou ušláplej úředníček, nebo Haničincova postava jen kabátějící se zmetek, nebo ne. Nebyli to ostatně všichni kabátějící se zmetci? Někteří komunisti museli být dobří, někteří museli režimu plně a vážně věřit, jinak by se tu neudržel tak dlouho. Ti dobří komunisté položili životy ve válce a v padesátých letech a ti všichni zlí překabátění přežili dál. To podle mě je hodně velká kritika. Že nakonec na každého dojde, to už je jen malý ústupek cenzuře a všem těm přeživším zlým. Všechny postavy jsou tu pěkně charakterně popsané, ať už na ně bylo kolikchtělo času, žádnej tu nepřipomíná draka ve větru. A co se týká maskování, srovnejte to třeba s nyní novou Ságou rodu Forsythů. Luděk Munzar může těžko v třiapadesáti vypadat na dvacet, ale všem ostatním to stárnutí lze uvěřit. Nevypadají tu všichni pořád stejně jako u Forsythů, kde damian Lewis byl od dvaceti do devadesáti rozlišenej jen chůzí a šedinama. (30.07.2006)

Z prvních dílů jsem byla velmi rozpačitá. Nebylo mi jasné, jak může být seriál o muži, který usouloží svou manželku k smrti, zároveň tak těžkou socialistickou agitkou. I z jiných důvodů to působilo strašně neohrabaně. Skoky v čase jsou příliš radikální, počet postav moc velký, dvaapadesátiletý Luděk Munzar hraje mladého vandrovníka. Jakmile však synové a dcery dospěli a rozjely se naplno jejich životní příběhy, seriál promluvil poctivou dietlovštinou, které je těžké odolat. Vyprávění se stalo plynulejším, a tím pádem i návykovým. Zároveň jsem si uvědomila, že zas tak těžká agitka to v rámci možností není (alespoň jsou tam hodní kapitalisté Krahulíkovi a sympatický živnostník Pepa). Potřeba obdařit každého sourozence rozdílným charakterem a osudem spojená s potřebou reflektovat historické události a období, nutně vede ke vzniku velmi náročného konstruktu. Scénárista, režisér i herci však konstruují tak šikovně, že si to ani nemusíte uvědomovat, když se o to nesnažíte. Takže po zhlédnutí všech epizod můžu říct, že jsem si u toho pěkně odpočinula a pitomé mi to přišlo jen chvílemi a jen trošku. (11.12.2010)

Škoda, že se tento seriál nenatočil o dvacet let později. Protože rodinná sága o sklářské rodině, více sepjatá v ději, bez politických pozadí a třeba i s méně postavami jdoucími víc do hloubky, by mě velmi bavila. Tohle je takové řidší těsto s dobrými herci a slabším scénářem. A nebýt Munzara a Krampola, tak by to bylo jen za dvě hvězdičky. (06.05.2011)

Možná někteří herci podali své životní výkony, a možná se Jaroslav Dietl snažil o vyváženější pohled, než jen ten komunistický. Možná je to zajímavá rodinná sága. To ale nic nemění na celkově neblahém ideologickém vyznění seriálu, který lže o důležitých tématech moderní české historie jako je První republika, dělnické hnutí či vztah Češi - Němci. (08.01.2010)

Ten seriál mám rád a viděl jsem ho několikrát. Jaroslavové Dietl a Dudek si vybrali časově rozsáhlou ságu čítající 54 let, v níž exceluje (ale nejenom) Luděk Munzar, který svým civilním herectvím patří mezi velikány a klasiky českého dramatického umění. Přesto bych měl k tomuto seriálu několik výtek. Především obsazení dětí Jakuba Cirkla do definitivních (dospěláckých) rolí na mě tenkrát působilo dost násilně, když si představím skutečný věkový rozdíl mezi Munzarem a Kostkou s Krampolem, dnes jsem si na to už zvykl. Jednotlivé díly seriálu jsou věnovány klíčovým místům naší historie, jenže se mi zdá, že mnohdy až příliš násilně. Nic proti postavě Floriána nebo německého brusiče v podání Rösnera. Ale některé věci tam působí dost násilně. (24.12.2017)