Habermannův mlýn

Za tímhle filmem jsem se s veškerou upřímností neskutečně těšil. Těšil jsem se na tu chvíli, až zaplatím vstup a budu hrdý na to, že jsem mohl podpořit kvalitní český film. Byl jsem o tom přesvědčený už od chvíle, kdy se na ČSFD objevili první vcelku negativní názory těch nejvyšších odborníků, kteří čekali na onu chvíli, až budou mít tu možnost a autoři jim nabídnou vidět předpremiéru. Oni jim tak jdou do karet, a odborníci klasicky film absolutně zabijou. To je, co se týče historických kousků, v naší republice naprosto normální. Tak jsem pak měl tu čest vidět na zdejší databázi procentuální číslo, které si tento film nezaslouží, v žádném případě. Vám snad 60 % procent příjde adekvátní? Smutné je, že těm rádobyvšeznalcům historie, co onu dobu nezažili, ale mají hubu plnou keců, to normální příjde, a co více, jejich hodnocení pak samotný film neskutečně sráží. Člověk pak čeká alespoň nějaké názory, ale oni ani prakticky neřeknou proč tenhle film ohodnotili, tak jak ho ohodnotili. Já jsem tedy za filmem šel s jasným cílem. Těšil jsem se na parádní českou koprodukci, která mě vystřelí na samý strop kinosálu. Problém ale nastal ještě před začátkem promítání, kdy si ke mně přismolil pán, který si chtěl povídat. Po chvíli mi sám nabídl, jestli nechci trošku rumu, který vytáhl z kapsy od bundy a dolil si tím litrovou kolu. Řekl jsem, že nechci, že bych si rád film užil po svým. Okamžitě mi opětoval, že den předtím viděl Román pro muže a že vlastně ani neví o čem to bylo, ale že je náročnej divák a moc ho to nebavilo. Pak už si jenom pamatuju, jak tento pán půl hodiny před koncem zničehoni vybíhá z kinosálu. A nevrátil se. Ještě aby jo, když vycuc celou flašku s litrovou kolou. Zřejmě ho ale Habermannův mlýn nezaujal natolik, že se šel radši vyblejt na záchod. Nebudu mu to mít za zlé, každý má na film svůj názor. Nesnášim ale, když na český film jde člověk, co si o sobě myslí, že má inteligentní názory a pak nám tu bleje moudra, až je z nich člověk jalovej. Pokud to má zapotřebí, prosím. Ale obyčejný divák mu na to vůbec zvědavý není. Byl bych radši, pokud by si je tahal na svůj blog, díky kterému získal akreditaci na předpremiéru a nesere se do databáze, od které lidi čekají především upřímný názor a ne názor debila, co má pocit, že musí chtě nechtě patřit do filmového průmyslu když má názory jiné, než normální divák. Habermannův mlýn tak opět utrpěl a mě to neskutečně mrzí. Dočkal jsem se totiž naprosto precizně zpracované látky, která by se měla vidět! Nebudu teď řešit to, že se tu leckdo zabýval tím, že si tu Němci a Češi mluví jednou tak a pak zase onak. On ten příběh také není z tejdne na tejden ale skrz celé válečné období. To odborníci, nedodělci, zřejmě nedomysleli. Ale já jim na názory kašlu. Habermannův mlýn je prostě zážitek, který se nedá popsat. Obsahuje maximum nenávisti a negativních látek, jakých můžete ve filmu potkat. Je ale hlavně filmem, který se prostě vidět musí. Silným zážitkem jsou především příběhy, které nejen, že jsou založeny na pravdě, ale také tu pravdu vyprávějí tak, jak skutečně byla, jenže v tomto případě hned vzniká jeden, dost zásadní problém. Habermannův mlýn nevypráví o Habermannovi, ale o době, která nebyla jednoduchá. Nicméně ta podstata byla jasná. Neexistují fašisti a nefašisti, existují jen zlí a dobří lidé. A pokud někdo ublížit chce, tak prostě ublíží. Jsem rád, opravdu rád, že tento film mohl vzniknout. (13.10.2010) (méně) (více)

Habemannův mlýn beru jako značně kontroverzní dílo. Zabývá se velmi citlivým tématem vývoje vztahů Čechů a Němců v Sudetech v době okupace. Je jasné, že k příkoří došlo postupně na obou stranách. Ale vše spolu nějakým způsobem souviselo. Vše mělo svůj vývoj. Proto nesmí být jednotlivé události vytrženy z kontextu. K tomu ve filmu dochází. Při lynčování divák nemůže chápat důvody vedoucí k tomuto jednání, když sám nezažil 6 let národního útlaku a teroru. Snímek tak ve výsledku vyznívá příliš jednostranně. Vůbec nelze mluvit o nějaké kolektivní vině české strany. Často šlo o spontánní reakce jednotlivých lidí, kterým byli zavražděni příbuzní a kteří se chtěli pomstít. Byl to neorganizovaný chaos. Po útěku německých vojenských sil tu nezůstala žádná síla, která by byla schopná nastolit pořádek. Kdyby Německo kapitulovalo včas, nepálilo mosty a nebojovalo do posledního muže, chaos nemusel nastat. Krevní msta v roce 1945 nebyla řízena státním aparátem, tudíž nelze mluvit o pochybení české strany, ale o dílčích pochybeních jednotlivců beroucích zákon do vlastních rukou. Jen díky rychlé reakci nové vlády a řízenému odsunu nedošlo k ještě většímu krveprolití. To jen k pozadí událostí. Nyní k vlastnímu filmu. Hybnou silou děje je souboj nacistické zlovůle reprezentované Sturmbannführerem Koslowskim (Ben Becker) a myšlenek evropského humanismu reprezentovaných Augutem Habermannem (Mark Waschke) a jeho přítelem Březinou (Karel Roden). Habermann s Březinou mají být vzory dobrého němectví a češství. Jejich snahou je jít proti proudu doby a zachovat sobě a svému okolí lidskou podobu. V tomto boji jsou osamoceni. Ostatní postavy jim v jejich snaze nepomáhají, naopak jim situaci stěžují. Bohužel jsou to v prvé řadě znovu Češi, které si scénář bere na mušku. Jsou zde vyobrazeni jako úskoční slaboši. Příkladem může být úlisný prospěchářský majitel lázní nebo farář nabízející Koslowskimu útěk do Argentiny. Ukázkou českého odboje je naprosto zbytečné kradení mouky nebo dřeva. Tímto jednáním dostávají do problémů pouze svého zaměstnavatele Habermanna. Ten než aby viníky potrestal vyhazovem, raději vše trpí a zloděje chrání před nacisty. Jako odměnu za to ho pak vlastní zaměstnanci, které 6 let chránil, lynčují. Absurdní! On navíc vše přijímá a staví se do pozice mučedníka. Snímek Juraje Herze budí dojem, že mapuje skutečnou událost a osudy skutečných konkrétních lidí. Opak je pravdou. Farář nabízející Argentinu byl zatčen před koncem války za podporu odboje, majitel lázní ve skutečnosti Pospíšil nikoli Pospíchal byl od roku 1944 prvním předsedou ilegálního okresního národního výboru. Vražda Habermanna nebyla nikdy vyšetřena. Pravděpodobný je scénář zastřelení jedním známým při zatčení. Možný motiv byl v dlužených penězích. V románu Josefa Urbana, kterým se film inspiroval, je jednoznačně napsáno, že nejde o literaturu faktu. Samotný film, který se scénářem odlišuje i od knihy, by tak zasloužil označení fiktivní příběh na pozadí skutečné události. Je to sice dobrý pokus vypořádat se s českou minulostí, ale udělán poněkud nešťastným způsobem. Škoda. Režisérsky i herecky je to zvládnuté dobře. Film ale může být nebezpečný ve své interpretaci. (23.11.2010) (méně) (více)