8 1/2
8½
Huit et demi
8 1/2
8½
8½
8½
8½
8½
Režie:
Federico FelliniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale, Anouk Aimée, Sandra Milo, Rossella Falk, Annibale Ninchi, Barbara Steele, Madeleine Lebeau, Jean Rougeul (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Guido je úspěšný filmový režisér na prahu čtyřicítky. Má slávu, kterou si chce uchovat, má výkonný, úslužný štáb, velkorysého producenta, trpělivou manželku a poněkud tělnatou milenku. Je obklopen ochotnými vykonavateli, honěn prosebníky, zbožňován herečkami a přáteli. Má natočit film, na který již bylo vydáno sto milionů, byla postavena odpalovací rampa, zajištěna mezinárodní zvučná jména i statisté. Guido však prochází těžkou myšlenkovou krizí a ztrácí sebedůvěru, stává se vězněm rozběhnutého stroje. Spásu a odpočinek odjíždí hledat do lázní. Lázeňská krajina se však pro introvertního, egocentrického umělce mění v bílý, průsvitný kraj, zalidněný přeludy lidí, snů a vzpomínek, popelavý kraj, z něhož vystupuje minulost, zatímco skutečnost nabývá fantasmagorických, groteskních forem.
Do role režiséra Guida obsadil Fellini svého celoživotního přítele a spolupracovníka Marcella Mastroianniho, o němž v jednom rozhovoru řekl: „Je mým přítelem, kamarádem, někým, koho opravdu dokonale znám. Pomoc, kterou mi poskytuje Marcello, netkví pouze v jeho profesionálních schopnostech, ale i v jeho důvěře, s jakou se odevzdává do mých rukou a která mě zároveň inspiruje i k uskutečňování mnohých smělých experimentů". Po boku Mastroianniho si ve filmu zahrály Anouk Aiméeová (manželka Luisa), Claudia Cardinaleová (Claudia) a Sandra Miloová (milenka Carla).
(Česká televize)
Recenze (235)
Musim sa priznat, ze ma s tejto klasiky skoro trafil slak. A aby bolo jasne nemam nic ani proti starym ani proti pomalym filmom ale co je moc to je moc. Dlhe nudne pointa taka o nicom alebo mna teda netrapila ani trosku mozno som ju nepochopil alebo co, ale fakt to bolo dost zle. ()
Nesmírně přeceněný kus vyznačující se (alespoň v mé, řádně pirátské verzi) ohavným postsynchronem a neuvěřitelnou plytkostí podání. Legenda, která na rozdíl od Kwai-Cheng Caina nepokračuje. ()
Tak jako Mastroianniho charakter není schopen zrežírovat svůj film, tak i my nejsme schopni režírovat své životy. Tak jako on není schopen jednotlivým hercům určit a vysvětlit jejich role, tak i my nejsme schopni jednotlivým lidem ve svých životech přisoudit jejich role. Vyhýbáme se odpovědnosti a s jednotlivými lidmi se snažíme tak akorát vyjít a nebýt jimi poznamenáni. A tak máme ze svých životů, stejně tak jako Mastroianni ze svého filmu, jen hrozný chaos; a přitom všichni máme, tak jako Mastroianni, se svým filmem / životem tak velkolepé záměry. A i když vidíme, jak se nám to všechno sere, nakonec nemáme koule to všechno stopnout a říct: chci jiný život / film :) Aspoň to jsem z toho filmu vydedukoval.. Ale popravdě mě to příliš nebavilo, těch pár skvělých scén se v té ohromné délce filmu ztrácí. ()
No vidim ze po Bergmanovi pridavam na blacklist aj Felliniho. Moze sa stat ze si pozries film ktory je vysoko hodnoteny ale nejako vam nesadol, OK to beriem. Ale ked pozriete dva filmy od toho isteho rezisera a jeden z nich je horsi ako ten druhy tak to uz nebude nahoda. Asi ako vacsina ludi co tento film pozerala som nepochopil ce tym chcel basnik povedat. 2/10 ()
Trip into the mind of a lost man. ()
Není to ani námět na avantgardní film, i když má všechny jeho vady. Tvořit se musí z vášní. A nikdo před Fellinim neřekl vášnivěji: nejde to. Co je absurdnější, než točit film o tom, že není chuť točit film? Psát recenzi. Lázeňské peklo, kritici krásně žvaní, sny se vtírají, děvky se svlékají, Guido kouří v páře ve formálním triumfu impotence. ()
Těší mě, že jsem se zhruba v polovině mohl přestat obávat o své psychické (ne)zdraví a ještě více jsem nadšen z toho, že jsem byl na konci filmu zcela nadšen, což mě těší úplně nejvíc. Precizní, důvtipná, zkoumavá, objevná kamera lila mi do duše štěstí stejně jako mi stouplo blaho u srdce z úžasně vypracovaných charakterů, radost nanášel na mou hlavu mlhavý antirealismus a nejvíc mé city souzněly s podobnou frekvencí ideálů, nápadů a myšlenek jaké se občas v mé hlavě urojí. Tak dlouho mi DVD s Osumapůl zrálo v poličce a tak dlouho jsem zrál já až se naše příchutě smíchaly a vznikl božský likér. ()
Divne ()
8 a půl hodiny dlouhý film o filmu. ()
Možná, až mi bude čtyřicet, tak film budu hodnodit jinak, ale silně o tom pochybuji. A to si myslím, že jsem film pochopil, ale problém vidím v samotném námětu, a i když si nemyslím, že by si s tímhle tématem někdo poradil lépe, mně film prostě nesedí. ()
V mojom prípade bol tento film nedopozeratelný akokolvek som sa snažil.Proste ma nezaujal a neviem čo tím chcel autor povedat.100 ludí 100chutí ako sa hovorí. ()
Realita a film, představy a vzpomínky. A hodně, hodně žen. A stepující námořník. A nakonec... nic? Co já vím. Vím jen, že Fellini si mě hned napoprvé získal. 9/10 ()
Jsou filmy, které sice napoprvé nepochopím, ale jsem schopen se na ně v ten okamžik, kdy doběhnou titulky, podívat znova, jen abych si ujasnil to, co mi zatím uniká. A pak jsou filmy jako 8 1/2... Jsou filmy, které můžou trvat třeba tři hodiny, a přesto z nich nemůžu spustit oči. A pak jsou filmy jako 8 1/2... Upřímně obdivuji ty, kteří po prvním shlédnutí tohohle snímku kompletně pochopili, co se nám autor snaží sdělit, a závidím těm, kteří si to shlédnutí ještě k tomu byli schopni užit. Já se na tenhle film dodíval s vypětím všech sil, a přestože si myslím, že rámcově chápu, o co jde, musel bych ho vidět ještě několikrát, abych se v něm stoprocentně zorientoval. Pochybuji ale, že se k tom kdy donutím. Druhý Fellini, kterého jsem kdy viděl (po Silnici), a výsledek? Naprosto stejný těžko popsatelný pocit mírného rozladění a lehké deprese, jako v předcházejícím případě... Nepovažuji to za důsledek ani tak vlastního děje, jako spíše režisérova výrazného rukopisu a z něj vyplývající nezaměnitelné atmosféry jeho filmů, bez které se však já osobně obejdu. ()
Ač dnes už nejsem, tak bezvýhradně nadšen jako kdysi, pořád zůstává 8 1/2 jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Pokud jde o výhrady, především by tomu filmu prospělo zkrácení některých scén. A co že mi na filmu vyhovuje? Především téma (tvůrčí krize režiséra) je mi velice blízké. Pak hodnotím kladně nenásilné skloubení reality, v níž hlavní hrdina žije, s jeho vzpomínkami a představami. Obzvláště mě zaujalo zobrazení sexuálního probouzení v dětství hrdiny a následně hrdinova vzbouřeného svědomí - to vše vyjádřeno vizemi. A také scéna, v níž Guido uníká před svými reálnými problémy s ženami do fantasie, v níž je majitelem harému. Strach z reality si ho samozřejmě najde i tady a v harému vypukne proti němu vzpoura... Fellini tentokrát nezaměřil svuj typycký výsměšný pohled jen na svět kolem sebe - tentokrát svět salonních intoušů (najdeme tu i trefnou karikaturu kritiků), ale i sám na sebe. SPOILER Guido se snaží vytvořit silné a pravdivé dílo a věří, že toho nejlépe dosáhne, když použije své životní zkušenosti. Neuvědomuje si ovšem, že právě jeho neschopnost říkat pravdu a přiznat si vlastní chyby jej nutí všechno překrucovat, a proto se práce na jeho výtvoru neustále dostává do slepé uličky. Až po závěrečném "kolapsu" snad trochu pochopí, že nezbývá než zamést před vlastním prahem a že skutečné hodnoty jsou někde jinde než v intelektuální nadřazenosti a tak možná objeví cestu z tvůrčí i životní krize. Optimismus posledních okamžiků filmu se může zdát naivní, ovšem ve filmu je naznačeno jen, že našel jistou cestu, ne už jest-li po ní dokáže jít. Na jeho snahu polepšit se a prosbu ke své ženě, aby ho zase měla ráda, reaguje tato slovy: "Já to zkusím, ale musíš mi pomoct". Zkrátka nalezení cesty není ještě vítězstvím, takže bych to s tou naivitou závěru neviděl tak zle. ()
Měl bych dát plné hodnocení za to, že režisér dokázal natočit film o osobní a tvůrčí krizi tak, že jsem se fakt zamyslel a dokonce ty pocity pochopil (ne-li se s takovými problémy sám neztotožnil:)), ale srovnal bych to se Sladkým životem, kde jsou chvílemi nudná místa a dlouhá stopáž. Jak už tu někdo řek, k onomu konci se musíme prostě "prokousat", a proto Felliniho filmy nepatří mezi ty nejzábavnější (ani mezi ty, které bychom si chtěli ještě několikrát pustit), ale tím víc nás osloví po jeho konci. ()
Příliš složitý film na moje chápání. Režisér Guido je na léčení v lázních, ale neustále je zahrnován tlakem, který na něj činí producent, scénárista, architekt a další, kteří připravují nový film. Lázeňský pobyt si přitom chce zpříjemnit s ženami, ale milující manželku tu nemá, zato se schází se starými láskami a objevuje nové. Přitom je reálie režisérova pobytu v lázních prolínají s jeho vzpomínkami na různá období života a navíc ještě s některými fantaskními snovými obrazy, člověk se v tom někdy nemůže vyznat. Ale takový je Fellini, trochu mi to připomínalo film Giulieta a duchové. Zaujala mě snad až ta předposlední scéna, kdy má slavnostně začít natáčení nového filmu - jehož scénář vlastně neexistuje. Ten tlak novinářů byl děsný a škoda, že se pod tím stolem Guido skutečně nezastřelil. Film by měl mnohem pochopitelnější rozuzlení. ()
Fellini vedel, že umelec sa nemusí obnažovať do krajnosti a že nie je podmienkou vzniku umeleckého diela objaviť samého seba. Stačí nestratiť dieťa v sebe, byť úprimný a zábavný. Pravda príde potom sama. Pozerať Felliniho filmy znamená mať výdatnú a výživnú stravu, ktorá však neťaží, ľahko sa strávi a je plná vitamínov. A je v nej aj ten najdôležitejší vitamín - humor. To, čo je v Tarkovského poézii neprítomné, či dokonca podradné (potulní herci v Rubľovovi), Fellini vyzdvihol nad všetko ostatné. Preto je a navždy bude pravdivý, tak ako Shakespeare. ()
Není jednoduché tomuto filmu porozumět. Člověk musí projevit velikou míru imaginace a empatie do postavy aby mu neuniklo co se odehrává. Fellini často používá metafory. Film je vlastně jeho autobiografií jako hledajícího se umělce, který se nemůže profesně pohnout a částěčně rekapituluje svůj život. To co mě vždy uchvátí na jeho filmech je neskutečná krása filmového zpracování, co okénko filmového pásu to stylisticky vybroušený obraz. Kontrastní barvy a překrásní lidé, především herečky a velkolepý elegantní styl. 8 1/2 je vybroušený diamant, klenot ve světě filmu. Pohlil mě, tak inteligentní a hluboký. Anouk Aimeé je překrásná herečka. Potřeba vidět znova a znova. ()
Související novinky
Daniel Day-Lewis zpívající?
Je to vskutku podivná, svým způsobem zábavná představa zejména po roli nenávistného mrzouta v Až na krev, za kterou Daniel zaslouženě získal Oscara. Svérázný představitel právě rokuje o hlavní roli… (více)
Další muzikál pro Nicole
V Moulin Rouge byla neodolatelná a ukázala kromě podvazků a hereckého talentu i to, že je docela nadanou zpěvačkou, takže režisér Rob Marshall neváhal ani chvilku a obsadil Nicole Kidman do jedné z… (více)
Remake Federica Felliniho!
Kdopak že si to troufnul sáhnout na jednu z největších legend světové kinematografie? Tím pohanem je Rob Marshall (režisér veleúspěšného Chicaga) a abychom byli spravedliví, tak se jedná o remake z… (více)
Trochu jsem se dalšího Felliniho po Satyrikonu bál, ale dopadlo to dobře. 8½ je velmi nápaditý film, který má potenciál inspirovat aspirující filmaře. Dokážu si představit, že na někoho ten film může působit rušivě, ale já se těšil z toho nápaditého zmatku, z toho přeskládávání scén přes sebe, z toho jak je divák přenášen z jedné scény do jiné... Film dokonce nabízí poměrně zřetelná vodítka k tomu, jak ho interpretovat. Protagonista je režisér a když mu jednotlivý postavy dávají reflexi jeho nápadů, mluví tím spíše sám Fellini k nám divákům, protože o chystaném filmu ve filmu se stejně moc nedozvíme a zdá se, že protagonistu-režiséra beztak nic nezajímá méně než jeho vlastní film. Divák však může být zmaten a může se ptát, na co že to vlastně kouká, protože nemusí být schopen nalézt záchytné body (a ono to chvilku trvá, než mu je film/Fellini dá). O příběh v klasickém slova smyslu toliko nejde. Film hlavně rozebírá protagonistovo duševní rozpoložení s tím, že styl filmu odráží jeho nitro. Co že se v tom filmu ale vlastně děje na té jasně zřetelné rovině?: Protagonista je slavný italský režisér, který má natočit film, ale nachází se v krizi, která ho (nejen) po tvůrčí stránce paralyzuje. Hroutí se mu manželství, neví moc co se sebou, natož aby věděl, co s filmem. Neustále kolem něj běhají lidé od štábu a prosí ho, aby jim řekl něco o filmu nebo koho že to vlastně mají hrát. Nikomu z nich ale není schopen dát uspokojivou odpověď a z každé konverzace je vysvobozen tím, že ho přeruší někdo jiný, kdo rovněž něco potřebuje vědět nebo vyřešit... Funguje to i humoristicky, ale v tomto smyslu to nejspíš lépe sepne až na druhé shlédnutí. Postsynchronní nahrávání zvuku (typické pro italské filmy té doby) filmu ale poněkud škodí, protože jde slyšet, že to není autentický, že je to dabing, že je to trochu off, což je prostě estetickou vadou. Přiznávám, že mi to tolik nevadí u spaghetti westernů, ale zrovna u takového chaotického filmu, jakým 8½ je, by se mi líbilo, kdyby se mě tvůrci snažili více ukotvit v měnícím se (časo)prostoru právě tím zvukem. Na té tematické rovině tedy film vypráví o zmatku v lidském nitru, o krizi středního věku o nepořádku v životě, který způsobuje, že člověk neví, kde stojí a je důsledkem jeho jisté strnulosti. Styl filmu tomuto vyprávění velmi odpovídá, ale nedostatkem díla je, že toto chaotické pojetí vedlo k příliš nedůslednému odvyprávění na to, aby to u diváka citově seplo. Jistá odtažitost je filmu vlastní, což je asi důsledkem zaměření se na jiné aspekty díla. Protagonista je příliš pasivní (všichni po něm něco chtěj, ale jemu je to fuk, protože sám neví, co chce) a množina vedlejších postav se střídá moc rychle na to, aby se člověku zaryla pod kůži - přesto se ale Fellinimu podařilo dát jim nějaký portrét. Mou pointou však je, že je to příliš odměřené, úsečné a narativně rozdrolené i nedostatečně vystavěné na to, aby to s divákem citově pohnulo, což je blbý, když se ten film ve velké míře zaměřuje právě na duševní rozpoložení svého protagonisty. Jak už jsem psal, styl zde podléhá vyprávění, takže nedochází k nesouladu v tomto ohledu. Spíš se mi zdá, že Fellini nenechal odvyprávět dost klíčových momentů na to, aby se divák vezl spolu s postavami. Divák pochopí, ale neveze se. Ač tedy Fellini natočil inspirativní, výjimečný a originální film, tak to podle mě nevybalancoval tak dobře, jak by mohl. To mi říká intuice, ale abych to dokázal, musel bych dílo podrobit důslednější analýze, což by byla práce na mnoho hodin. Myslím si však, že by šlo onen nedostatek napravit, aniž by dílo přišlo o svou originalitu a autorské pojetí a pokusím se to dokázat jen zběžně: Fellini příliš nevěděl, co musí ukázat, aby diváka citově zainteresoval (je v tom hodně psychologie) a v závěru mu poskytl emocionální pay off v podobě protagonistovo vykoupení. Divák musí pochopit, co se protagonistovi děje, jak blbě řeší, co se mu děje a jak tím ubližuje svým bližním. Jakmile by divák byl celý napnutý z toho, jak své bližní vytrápil svou vyjebaností (ale současně si ho pro ni musí oblíbit, což je delikátní hranice, kterou není snadné vychytat), tak by ho z toho napětí vysvobodil protagonistovo prozřením a poskytl mu ideálně i nějaké praktické vědění v oblasti vysekání se z krize. Fungovalo by to však pouze tehdy, když si divák oblíbí jak protagonistu tak i jeho bližní (navzdory tomu, že by mezi nimi po většinu filmu byl konflikt). Scénárista by musel zmanipulovat diváka k tomu, aby postavám přál usmíření a pohodové soužití. Divák musí protagonistu kritizovat i omlouvat zároveň. Toho by bylo nepochybně těžké docílit, protože divák by mohl snadno opovrhovat protagonistou pro jeho vyjebanost, jenž ubližuje ostatním anebo by mohl chovat odpor k vedlejším postavám, jenž dělají dusno poněkud šarmantně směšnému protagonistovi, díky němuž divák má všechny tu zábavu. Klíčové by však bylo to vyvážit, což je zkrátka vypravěčsky a psychologicky náročné. Většina lidí pro to nemá natolik vybroušený cit jako já. ____Je ovšem zajímavé sledovat spolupráci režiséra Felliniho s hercem Marcellem Mastroianni ve třech filmech, kde hrál hlavní roli. Ve všech třech filmech hraje smilníka. Ve Sladkém Životě však není příliš zábavnou postavou. V nápaditějším 8½ je už humoristicky pojatý a některé postavy protagonistovi přezdívají Snaporaz, což je jméno postavy, kterou hraje ve Městu Žen (což je jediný Felliniho film, který jsem si velmi užil), kde hraje již plně humornou postavu, která se neustále dostává do humorných situací, jejichž předmětem je feminismus a vztah mužů a žen, který byl již předestřen v jedné pasáži 8½, kde bylo vyobrazeno protagonistovo idealizované soužití s jeho ženou i jeho milenkami. _________DODATEK: Napodruhé seplo ještě lépe. Některá díla vyloženě strhnou hned na první dobrou, ale s jinými je to komplikovanější, což může být dáno tím, že jsou jiná, svébytnější, umělečtější... První shlédnutí takového díla může být vnímáno jako příprava k druhému, které již zafunguje lépe, protože divák se už bude lépe chytat a bude ochotný více přistoupit na danou hru, protože už bude vědět, co čekat. Chápu, že divák nemusí mít chuť se do filmu pustit znovu, když se mu natolik nelíbil, ale z mé zkušenosti je tomu tak, že ta výjimečná a umělecky hodnotná díla většinou nestačí vidět jednou, aby je divák patřičně docenil. Lidi si ve své zpupnosti a konzumním naladění většinou myslí, že vidět jednou stačí a přesunou se k tunám jiného contentu, který je zaplavuje. Pak ovšem dílo doopravdy nenazřeli, pouze ho viděli. () (méně) (více)