Hořící keř

První, co mě napadlo, že to bude úplně jiná káva, než nostalgicky laděný návrat do minulosti zachycený ve stylu retro televizního seriálu Vyprávěj. Shovívavost vůči normalizační době je tatam a všichni se jistě shodneme na tom, že doba, kterou zachycuje režisérka Agnieszka Holland s vlastním emočním vztahem a znalostí dobových reálií se jeví trochu jinak než výše zmíněný seriál. Leč v zájmu úplnosti a ve snaze lépe pochopit dobu chci podotknout, že na odhalená fakta československé minulosti oživené dokumentárními záběry se lze podívat ze dvou stran, protože každá mince má dvě strany. Dnes si to lidé už nepamatují, ale lze vysvětlit, že pro mnoho občanů v době pookupační tzv. normalizace bylo ještě jiné Československo. Právě z tohoto společenského a politického marasmu uměla řada lidí šikovně profitovat a nakrást třeba ve státním podniku všechno, co potřebovali pro stavbu svých chalup. Nemluvě o tom, že již od ranních hodin hospody jen hučely a cinkaly půllitry, některé známé osobnosti, umělci, herci, zpěváci a muzikanti, (přisluhovači režimu), doslova lezli za minulé doby režimu do zadku, či dokonce fízlovali. Zatímco jiní lidé protisocialisticky naladění (třeba Charta 77), museli třeba pracovat v kotelnách nebo jít rovnou sedět. Nicméně, zaplať pánbůh, že padl zářivý socialismus, dlouho jsem si myslel, že všechno bude fajn, ale dnešní vláda arogance moci, mocných chamtivců a lobbistů o fajnovosti tedy moc nesvědčí. Nemyslím si, že to je dobrá cesta do budoucnosti. Ale zpět k věci. Osudové drama JUDr. Dagmar Burešové při vší úctě mohlo nabídnout za 240 minut mnohem více, možná je to i tím, že tam bylo pár nadbytečných scén. I přes výše řečené je Hořící keř nadprůměrně vystavěný seriál, jenž zvedl televizní laťku. Herecký vklad v podání herečky Jaroslavy Pokorné v roli Libuše Palachové na mě působil asi nejemocionálněji, mimochodem skvěle to hrála. Velký herecký talent Táňa Pauhofová měla půvab, ale nejsilněji na mne nepůsobila. Snad bych ještě dodal, že je možná škoda, že zatím z neznámých důvodů filmaři opomíjejí detailnější pohled na život Jana Palacha, jenž by byl jistě nosnou a zajímavou látkou pro celovečerní film. (21.04.2013)

Komentář i hodnocení platí pro třídílnou televizní verzi, Ať už souhlasíte s Hřebejkovým tvrzením, že nám tady lidi z HBO a jedna polská paní režisérka ukázala, jak se točí český film na mezinárodní úrovni (a strčili tím novodobou českou filmovou produkci "do kapsy" - já bych to podepsal), nebo budete chtít být hodně opatrnější a říct, že se to "jenom" hodně povedlo a patří to k tomu nejlepšímu, co se tu za posledních pár let natočilo, jedno je jisté - tohle je událost a povinná četba pro kohokoliv, koho jen trochu zajímá historický film, historie, nebo prostě jenom ten film. Úchvatný scénář nepochopitelně mladého Štěpána Hulíka, citlivá, civilní režie paní Holland, forma, která se z televize vysmívá svým filmovým kolegům. Dále pak mimořádně šťastný casting, jdoucí ruku v ruce s bravurními, skoro až angažovanými výkony naprosté většiny herců - zde jsou malinké prohřešky oproti historické pravdě (například omládnutí skutečné doktorky Burešové o cca deset let a asi i určité zkrášlení osobou nádherné Táni Pauhofové) zcela v rámci umělecké licence. O dost problematičtější (a v kontextu filmu, vyprávějícím také o překrucování historických skutečnostech zarážející) je pak sice dost značné pokroucení historie ve třetím finálním dílu (Emil Zátopek, anyone?), ale filmové kvality a v konečném důsledku zachování výpovědní hodnoty Palachova činu to v podstatě vyvažují. Hlavně první díl je naprosté zjevení, v podstatě každá druhá scéna vás citově vyždímá (nikoliv vydírá), druhý díl je pak jistý v kramflencích v jiných oblastech a je skoro stejně dobrý. Finále (s už zmíněnými historickými propadlinami) je tak sice nejslabší, ale pořád by samostatně sežralo většinu okolní produkce. Obrovská poklona nejen paní Pokorné a Ivanu Trojanovi, kteří zahráli oscarově, ale i všem jejich kolegům (včetně Vojty Kotka, který mě tady poprvé přesvědčil, že má na to stát se opravdu skvělým charakterovým hercem) a hlavně tvůrčímu týmu, který to celé za nimi vystavěl - panu Hulíkovi, paní Holland, panu Štrbovi a všem lidem od HBO, kteří do toho šli a dokonale nám tím nakopali zadnice. Bravo. 90% (13.11.2013)

200 minut vytříbené filmařiny a nádherné výpravy pouze proto, abychom se dozvěděli, že komunisté byli/jsou manipulační a bezcitné svině? První dvě epizody fungují po scénáristické i dramaturgické stránce naprosto výtečně a příběh rozprostřený mezi mnoho charakterních postav se odvíjí stejně hladce a nenuceně jako život Brunejského sultána, avšak v poslední části je bohužel degradován na chabě gradované soudní přelíčení, které dává až moc prostoru politice a potlačuje skutečné lidské emoce, v tak hojné míře přítomné v předešlých dvou dílech. Přesto se však jedná o výjimečný počin, co do režie, hudby a hlavně herců splňující takřka světové parametry pro silné životopisné drama. Zde je cesta, kterou se musí český film vydat, a hmotná mezinárodní ocenění na sebe jistě nenechají dlouho čekat. 85% (17.05.2014)

Ve srovnání s ostatní českou seriálovou a vlastně i filmovou tvorbou je Hořící keř docela fajn. HBO poskytlo peníze, díky kterým mohla Agnieszka Holland i díky svému talentu vykouzlit světový look. A příběh Jana Palacha je taky poměrně vděčné téma. Takjo, jenže když už to teda dosahuje takové vysoké úrovně, je na místě tuhle minisérii srovnat taky s jinou televizní tvorbou, třeba právě od HBO. Ale srovnávat herecký výkon Tatiany Pauhoufové s Kate Winslet je asi mimo, že. Co ale nejvíc bolí je, že když už zprostředkovaně sleduji pro náš národ tak důležitý historický moment, chci něco víc, než jen ukázku toho, jak neférová a smutná doba to byla. Chci cítit pocit hrdosti za to, že k tomu národu patřím. (10.02.2013)

Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. [Exodus, 3.2] Mistrovská dramatizace událostí, jejichž dozvuky nás pronásledují dodnes. Štěpán Hulík si vybral nejtěžší možnou cestu, kdy na Palachův čin nahlíží z několika úhlů. Suverénně přejde z osobní výpovědi v konspirační detektivku a následně právnické drama, přičemž všechny mají své pevně ukotvené místo v ději. To, jak celou situaci sleduje režisérka Agnieszka Holland je obdivuhodné, protože namísto levného epitafu extrémního činu servíruje analytickou sondu doby, která ponouká především na svědomí národa, který se vyznačuje velmi krátkou pamětí. Plejáda výtečných herců (osobně vzdávám hold Jaroslavě Pokorné), stomilionový rozpočet vyždímaný do poslední kapky a filmová událost, která připomíná, že ne všechny filmy jsou od toho, aby nás jenom (po)bavily. Nepamatuju, kdy naposledy ve mně něco tak rezonovalo. (13.01.2014)