Hrátky s čertem

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)

Kouzelná studiová pohádka se zábavným a samozřejmě také vtipným příběhem. Neumann a Filipovský jako čerti byli dokonalí. Vlastně nejen oni. Takových postav je tu ale víc, třeba loupežník Sarka Farka. A ta ladovská stylizace je nezapomenutelná. Někdy to jde o bez velkolepé výpravy. Tady by byla na škodu. (27.10.2020)

K téhle pohádce lze snad jen konstatovat, že nic podobného se u nás už nenatočí - krásná zvučná čeština, herecké kreace, kulisy a křesťanstvím šmrncnutý děj. To vše se dnes už jen paroduje a zlehčuje. Z herců nemá cenu nikoho uvádět, z toho jsem úplně bezradný, protože každý je výrazný a každý vynikající. Ale blahem jsem si poňuchňával zejména při výkonu Františka Smolíka a jeho čítankově přesného pyšníka. A ladovské dekorace jsou světový unikát........ jako mínus bych uvedl děj - dvě nadržené slípky upíšou duši čertu jen proto, aby jim dohodil citlivého inteligentního atleta, což je zboží i na naše poměry hodně nedostatkové. A stejně by se začali po pár letech hádat a rozvodovou při by řešila jiná inštance:) Obě kačeny byly tak hloupé, že bych si nevybral ani jednu, i kdyby posledním žijícím člověkem na zemi byl už jen Sarka Farka....ale jinak to byl slušnej tabák, na mou čest (22.12.2016)

Nikdy jsem se na tuhle pohádku moc nedíval, když byla v televizi, a tak k ní nemám moc vztah, ale jednou jsem se na celou podívat musel. Ladovy kulisy jsou prostě krásné a samy o sobě dávají filmu svoje pohádkové kouzlo. Není to rozhodně pohádka pro každého a myslím, že bude hodně lidí, kterým se moc zamlouvat nebude. Osobně patřím k těm, kterým se moc nezamlouvá, minimálně ale právě to výtvarné pojetí je parádní. (04.02.2014)

Tak teraz neviem, či pre tvorcov bolo tým peklom manželstvo, alebo komunizmus. Návšteva v pekle je skutočne na hrane akceptovateľnosti roku 1956 a ešte že scenáristi neboli mučení na "legendárnych" päťdesiatkových súdoch. Skôr sa jedná o epizodické rozprávanie, ako o ucelený dramaturgický celok, takže film nemá patričný rozprávkový spád. Vizuálna stránka ukazuje, že skutočné nápady vznikajú pri veľmi stiesnených podmienkach a limitoch, ale veď načo natáčať skutočný les alebo skutočné peklo, keď si ich môžeme uspôsobiť podľa vlastnej predstavivosti a ukázať naše myslenie celému svetu? (24.12.2015)