Oáza

Velice podarená dráma mapujúca posádku fyzicky a psychicky vyčerpaných vojakov, ktorí po niekoľko dňovom putovaní Saharou najdú zdroj vody obsadený nepriteľskými vojakmi. Nastáva zajatie, boj o studňu, prichádzajú fatamorgány, mentálne skraty, etické, morálne zásady sú pod tlakom ťažko skúšaného pudu sebazáchovy človeka na minimálnom životnom priestore v extrémnom prostredí. Celú túto veľmi sugestívnu podívanú trochu kazí finálny dobový odkaz (nemožnost sa zmierenia sa s fašizmom), ktorý trochu nemotorne stavia ideológiu nad ľudskosť. (30.08.2006)

Sahara po československu... Režisér si u tohoto snímku vystačil s desítkou herců, náklaďákem, letadlem, oázou v ruinách a samozřejmě všeobjímající pouští. To vše zapříčinilo komorní atmosféru filmu, kterou ještě umocňují ony fotogenické písečné duny a naprostá pustina. Divák ale musí zároveň skousnout řadu nedostatků - Němci zde nemluví německy, otylý legionář Hrušinský (typologicky fakt naprosto mimo, byť herecky jinak v pohodě), ujetá hudba hodící se spíš do nějaké veselohry (navíc hraje buď "naplno" anebo vůbec - chyběl mi jemný, tklivý hudební podkres) a v neposlední řadě největší bota filmu - co má sakra znamenat ten závěr? Absentující jakékoliv vysvětlení zmizení postav a narychlo utnutý konec shazuje výsledný dojem zbytečně dolů, byť tuším, že to bylo možná způsobeno problémy při samotném natáčení. Nicméně podobných čistokrevných žánrovek v naší kinematografii člověk moc nenajde - čest výjimkám (nově Tobruk) - takže nějaké ty kazy člověk odpustí, přesto na víc než průměr to bohužel nestačí... (08.02.2011)

Film, který pouštěl Václav Marhoul hercům, když se připravovali na Tobruk. V Deníku tvrdohlavého režiséra vzpomíná, že když Oázu viděl ve dvanácti letech, spatřil v něm poprvé v životě nahé ženské ňadro. Já ho tam teda nespatřil. Zato se zbytkem mohu jen souhlasit: "Díky scénám a hlavně dialogům je jasné, že to se teda nepovedlo. Je to fakt špatný a hodně uhozený. Až na pár světlých výjimek." (06.10.2021)

Oáza je velmi rozporuplný snímek. K řadě kladů patří zejména silné herecké obsazení a nasazení herců, kteří v náročných podmínkách a s vědomím, že se podílí na dost vyjímečné práci, ze sebe vydávali maximum. Atraktivní je pochopitelně i pouštní prostředí a především fakt, že příběh se odehrává v té době tabuizovaném prostředí s tabuizovanými hrdiny. Tvrdit o Oáze, že jde o pozapomenutý film je hrubě nepřesné, protože tenhle filmový kousek z pochopitelných důvodů vlastně nikdy v distribuci nedostal šanci. Strohé natáčecí podmínky a odlehlost místa přispěly k vysokému pocitu autenticity. Nejde - a vzhledem k omezenému rozpočtu ani nemohlo jít - o velký válečný snímek, spíš o komorní psychologické drama několika vojáků dvou znepřátelených armád, kteří jsou donuceni společně čelit žízni a pocitu odloučenosti v extrémně obtížném prostředí. Slabinou filmu je nicméně nevyrovnaný scénář. Film působí nedodělaným dojmem, jako by v průběhu natáčení došly peníze nebo spíš přišel zákaz z vyšších míst. Na konci jednoduše chybí řekněme deset minut z děje. Zároveň je nutné připomenout, že Brynych nepatřil mezi naši režijní špičku a jsou místa, kde je to na filmu znát. Typickým případem jsou scény, kdy vyčerpaní žíznící vojáci odpočívají vystaveni účinkům slunečních paprsků, zatímco se mohou skrýt ve stínu nedalekých rozvalin...Celkový dojem: 60 %. (01.08.2008)

Troufnu si říct, že jeden z nejlepších českých válečných filmů. Samozřejmě v určitých věcech (triky, spád a rychlost děje) nedosahuje na Tmavomodrý svět ani na Nebeské jezdce, ale o to nejde. Tohle je především o psychologii hlavních postav a o jejím rozkladu. Rudolf Hrušínský mi sice taky přišel na legionáře trošku mohutnější, ale to neznamená, že by hrál špatně. Děj je pomalejší a občas to vážně vypadá, že autoři nevěděli, o čem točit a že jim to vedro taky lezlo na mozek, ale mně to vůbec nevadilo. Připomínalo mi to tím trošku leoneovky. Hudba se mi hodně líbila, tedy ta melodie z toho orchestrionu (myslíte, že je to ten od chalupářů s jiným vnitřkem?). Jen je velká škoda toho konce. Nejspíš je vážně nedodělanej (ještě zůstávají čtyři nebo pět lidí a pak se náhle objeví Radoslav Brzobohatý a řekne, že přežili jen dva). Co se týká propagandy, tak jí tu je minimum. Všichni náckové tu nejsou vyšinutí vrazi, jen jeden ano (Vinklář). A taky proto se začnou nakonec zabíjet. Ne proto, že by Němci plánovali nějakou past, ale protože vzájemná důvěra je ještě příliš křehká, příliš neduživá, než aby přežila první výstřely. Kdyby to byla jedna jednotka, zneškodnili by střílejícího. Ale oni to byli nepřátelé. A navíc to ani není poprvé, co se ve filmu něco podobnýho stalo. (15.08.2006)