Predátor: Kořist

Nemám problém prohlásit, že jedničku budu mít asi pořád radši. Veškerý srovnávání, v němž se hrozný kvantum lidí v tomto případě utápí, mi ale dále poslouží leda k argumentování, jak je Kořist výborná jako úplně odlišné a samostatné dílo, které by mohlo být skvělým originem celé série. Zatímco původní Predoš vyčlenil skoro individuální subžánr, v němž osmdesátkoví hláškující ranaři narazili na vesmírného padoucha, jenž jim nečekaně nakopal zadek (šlo tedy spíše o vtipné převrácení tehdejších zajetých akčních schémat), Kořist si ukusuje z různých žánrů v rámci své narativní i historické linie. Je to předchůdce westernu z dob kolonizace, kdy původní obyvatelé už zdaleka nečelili pouze divoké zvěři a čekal je střet s daleko nebezpečnějším vetřelcem, bílým člověkem. Je to chytrý emancipační horor, kdy dospívající hrdinka musí skolit to nejděsivější představitelné stvoření, aby namyšleným chlapům dokázala, že se s ní musí počítat i jinde než za plotnou. A na rozdíl od jedničky, v níž byla hustá džungle po většinu času spíše anonymní kulisou, z níž Predátor postupně vystrkoval růžky, je Kořist filmem o tvrdé ruce matky přírody. Protagonistka se doslova lopotí a málem zemře v bahně a je takřka roztrhaná medvědem, neboť již od začátku zdaleka není pánem tvorstva. Neohrožení macho narcisové v jedničce si na takové pány hráli a lvovi by zřejmě dali pěstí, zde se buduje nervozita už při úvodní procházce lesem a motiv „lovec–kořist“ se rozpracovává oboustranně – v tehdejší divočině jste totiž byl lovcem i obětí v tutéž chvíli a dospěl jste teprve tehdy, když jste se vydal skolit protivníka, který mohl stejně dobře sejmout i vás. V tomto ohledu je skvělé i představování Predátora, které zahrnuje roztomilou a současně znepokojivou scénu, kdy se dopisuje vrcholný článek potravního řetězce (hlodavec pozře mravence, had si smlsne na hlodavci a hada vykuchá přihlížející Predátor)... Jednička asi byla v součtu zábavnější, nekompromisněji zrežírovaná a finální střet vyzněl napínavěji, ale Kořist je minimálně komplexnější a lépe rytmizovaný snímek. Na úrovni scén se dobře vytváří dílčí psychologie, vztahy či podněty, které zanedlouho sehrají klíčovou úlohu v hrdinčině rozhodování. Spíše málomluvný děj jitří strhující survival linii, podpořenou zmíněným přístupem k prostředí a přesným okem režiséra Dana Trachtenberga. Ten využívá nádhernou přírodu bezezbytku, akci podává variabilně a mně osobně nedal prostor ke skuhrání nad slabším CGI nebo nepravděpodobností střetu mladé dívky s mimozemským obrem – co do práce s důležitými motivy je totiž film tak důsledný, že žádný fyzický střet a jeho vývoj nepůsobí hloupě... Predátor: Kořist, byť nevypadá tak majestátně a místy je asi znát menší rozpočet, je pro mě lepším a více naplňujícím filmem než dobově příbuzný REVENANT, který se více plácal v hezkých obrazech a méně vyprávěl hodnotný příběh. A fakt mi u něj přijde podivné to odmítavé přijetí od některých lidí, kteří se asi už předem zabejčili, že holka vs. predátor je pitomost a že první dva díly jsou prostě klasika. Tvrdohlavý přístup téhle doby je někdy fakt k posrání a nejvíc mě mrzí, že to píšu já, ročník 1995. (10.08.2022) (méně) (více)

Predátoři mají možná hezkou držku, s jejich krásou ve filmové podobě je to ovšem těžké. Původní Predátor z roku 1987 s Arnoldem Schwarzeneggerem je nestárnoucí povedená akční podívaná, pak už se ovšem na celou historii značky tak veselé nevzpomíná. Predátor 2 zasazený do betonových ulic v Los Angeles s Danny Gloverem v hlavní roli byl ještě poměrně fajn, každý svéprávný člověk poté i díky lásce k obou titulním vesmírným bestiím ignoruje existenci dvojice filmů Vetřelec vs. Predátor. V roce 2010 se poté skrze Predátory pokusili Nimród Antal a Robert Rodriguez vrátit značku ke kořenům, žádná sláva poté nedorazila. Tu měl dle velkých slibů předvést alespoň Shane Black, jeho Predátor: Evoluce v roce 2018 ovšem svými kvalitami a finančními neúspěchy očividně sérii zabil. Alespoň dočasně. Predátor se totiž vrací ve zcela novém filmu, který je ovšem zasazen do roku 1719 a Predátor tentokrát nezkříží cestu s žoldáky nebo mariňáky. Místo toho dochází ke střetnutí s kmenem Komančů. Režie Prey, který byl v češtině pokřtěn na Predátor: Kořist, se chopil Dan Trachtenberg, tvůrce solidního thrilleru Ulice Cloverfield 10 a stačilo jen doufat, že se potvrdí pověst o nejlepším Predátorovi od původního filmu.   Trachtenberg se u svého Predátora částečně vrací ke kořenům, zároveň se ovšem vydává dostatečně vlastním směrem, aby se mohl Trachtenberg obejít bez výčitek nad tím, že jen zkopíroval ty nejlepší formule z roku 1987. Ke kořenům se nový Predátor vrací skrze fakt, že jde o survivor thriller a zároveň skrze komornější měřítko. Částečně i skrze fakt, že si zde někdo uvědomil, že se lidé spíše bojí toho, co pořádně nevidí a Predátor v podání Danea DiLiegria si tak nutně nekrade záře reflektorů pro sebe a nechává dostatek prostoru hlavní hrdince Naru v podání Amber Midthunder.   Midthunder se od počátku projevuje jako jasná castingová trefa do černého, kdy samotný scénář Patricka Aisona stojí na charakterním vývoji válečnice, která možná má kuráž, do Mary Sue by jí ovšem nenadával ani ten největší sexista. Těch je poté dle očekávání kmen Komančů docela plný, kdy odmítají válečnici vzít mezi sebe. Hrdinka ta nelpí jen na snaze zachránit své nejbližší, ale dokázat, že je skutečně schopnou válečnicí. Nejde o vyložené kráčení ve stopách Dutche, hra indiánské dívky a yautjiského návštěvníka na kočku a na myš se neobchází bez pádů, sledovat ovšem Naru a vývoj jejího coming-of-age příběhu je radost a to především i díky v rámci série svěží sondy do života Komančů.   V průběhu to poté více a více napovídá tomu, že Trachtenberg má původního Predátora dostatečně nakoukaného a odkoukal od něj skutečně to nejlepší, kdy zároveň nezapomněl poučit se z chyb všeho, co přišlo po roce 1987. Ať už zmíněnou práci s atmosférou, vizuálními efekty a především vyšlapáním své cesty. Kořist má tak díky tomu v jistých momentech k hororu dost možná nejblíž z celé franšízy a to i díky faktu, že žádný člen rasy Yautja nikdy předtím nebyl tak brutální a tak výrazně si nepojišťoval svůj titul vesmírného lovce. Tentokrát tu navíc chybí snaha o nějaké to polidšťování a ústřední Predátor prostě funguje na principu divokého a brutálního zvířete.     Při sledování i zamrzí, že nový Predátor dorazil pouze na stream, kdy působí dojmem, že by se na velkém plátně neztratil. Díky uvedení na streamovací službě Hulu tak sice jsou v jistých bodech vidět rozpočtové limity, přesto je poznat, že Trachtenberg z rozpočtu vymačkal maximum. V rámci měřítka se poté sice série vrací ke kořenům místo toho, aby se pokusila být velkolepější, po ohlédnutí za minulostí je ovšem jednoduché prohlásit, že tohle byla správná cesta. Shane Black se minule snažil rozjet velkou epickou ságu, ještě před nimi si k ní tak trochu otevírali dveře i Antal a Rodriguez. Na to ovšem očividně Trachtenberg (alespoň prozatím!) kašle a chvílemi to skutečně působí i dojmem, že se pokouší vzdát poctu právě původnímu Predátorovi.     Štěstí je i v tempu, s tím se ostatně díky délce 100 minut nešetří a Kořist tak díky tomu zběsile pořád jede dopředu. Trachtenberg přitom projevuje audiovizuální nápaditost i šikovnost svých tvůrčích ručiček. I díky zasazení do daleké minulosti poté Kořist nutně nemusela stavět na nostalgickém vzpomínání, což je též po návratech k ikonickým snímkům v rámci uplynulých let poměrně svěží změna. Samotná vizuální stránka kameramana Jeffa Cuttera poté není nejsilnější, ale pouze velmi dobrou, především díky střihu Claudie Castello poté akce zůstává dostatečně přehledná. Atmosféře poté dokáže přispět soundtrack Sarah Schachner a celkově se Kořist dočkala vymazlené audiovizuální péče, která též přispívá k tomu, že jde film bez problému pasovat mezi vrcholné filmy z franšízy Predátor.   Rýpat se pochopitelně dá. Že je Kořist pořád i přes schopně vystavěnou silnou ženskou hrdinku víceméně primitivně jednoduchou záležitostí a jen akčním výplachem, u kterého kdekoho může rušit nevyloženě autentický indiánský přízvuk, nový Predátor je sice přiveden k životu skvěle, ale CGI například u digitálních zvířat hapruje (i když medvěd pořád není tak odporný jako ten v Anihilaci Alexe Garlanda) a že i když v jistých momentech dokáže pojetí celé látky překvapit, směr zůstává víceméně předvídatelný. Přesto Kořist v závěru jen vyvolává úsměv na tváři a dokazuje se, že zlomit v roce 2018 nad franšízou hůl byla chyba. Trachtenberg totiž dokázal, že když se látky chopí někdo šikovný a zároveň s potřebným citem, může vzniknout velmi solidní podívaná, která příslušníkům rasy Yautja vrátí ztracenou reputaci.   Shane Black měl v roce 2018 vrátit brandu Predátor život, místo toho ovšem jeho výsledná ,,evoluce´´ sváděla k tomu celou franšízu praštit z milosti do hlavy lopatou, zahrabat jí a rychle na ní zapomenout. Správné oživení celé sérii ovšem přinesl právě Trachtenberg, který již nyní láká, že jeho Prey otevírá dveře k dalším snímkům ze světa Predátora, které se budou snažit být po vzoru tohoto predátořího snímku svěží. Snad tak nově nabitá síla značce vydrží, aby mohl i šestý filmový Predátor vyvolávat úsměv od ucha k uchu. Ať už v něm další Yautja bude bojovat v Napoleonských válkách či s Abrahamem Lincolnem..... (05.08.2022) (méně) (více)