Samuraj

„Ani s očami dokorán otvorenými vôbec nič nevidím” • Dovolím si tvrdiť, že Takeši "Masér" Kitano, doposiaľ vytvoril nielen svoju vari najambicióznejšiu snímku, ale zároveň vskutku i svoje snáď najlepšie kinematografické dielo, ktoré v žiadnom prípade už nikdy viac ani žiadne nasledujúce viacej neprekoná, keďže to už nie je možné, nakoľko sa takýto mimoriadne oceňovaný a vydarený, jidaigeki, akčný počin, podarí nakrútiť iba raz za život, podobne ako jeho predchádzajúcim nasledovníkom, ktorých「majstrovské diela」, sa zväčša pravidelne vyskytujú v naprosto renomovaných, filmových rebríčkoch, trebárs Wellesov Citizen Kane, ďalej povedzme i také Hitchcockovo Vertigo, či dokonca i Felliniho La Dolce Vita, alebo aj Coppolov The Godfather, pričom tým práve teraz sledujem najmä to, že sa síce Zatōichi, kvalitatívne týmto majstrštykom ani zďaleka nepribližuje, či nevyrovnáva, ale je s takou veľkou vervou a láskou divákom sprístupnený, t.j. nakrútený, že si svoje smelé stanovisko obhájim asi v takom zmysle, že sa v tomto príklade predsa jedná o režisérovo『Opus magnum』, aby sme boli odteraz konečne na tej správnej vlnovej dĺžke, skrátka, aby sme si poriadne rozumeli, čo má tým vlastne recenzent na mysli? • Predstaviteľ tohto slepého šermiara, znovu sedí na dvoch stoličkách a je mu dobre, čo to trepem, až na troch/štyroch, áno, aj v strižni spája tieto jednotlivé políčka dohromady vo fascinujúcej, strihovej skladbe... Nie, ešte sa rovnako osvedčil i po scenáristickej stránke (s niekoľkými esami v rukáve), čo sa konkrétne teda týkalo celkového vývoja udalostí a línie vzťahov medzi postavami, čím azda napokon prechádzam i k samotnému dianiu, v ktorom je možné ponachádzať viacero zaujímavých postáv, nielen v podaní samotného protagonistu, ale aj v podobách vedľajších (anti)hrdinov: hazardného hráča Šinkičiho, osobného strážcu Hattoriho Genosukeho a jeho ďalších, temných prisluhovačov, no najmä prostredníctvom optiky「dvoch gejší」, na ktorých je v podstate priamo postavený základný kameň, jednoducho povedané, od nich sa to celé odvíja, kryštalizuje, až sa to v samom konci komplet vykryštalizuje v tanečnej sekvencii, ako vystrihnutej z Milionára z chatrče, a tak aspoň viem, kým sa Danny inšpiroval? • Proste je vidno, že si na tomto vynikajúcom filme dali všetci zainteresovaní, čiže z hľadiska - hereckého - hneď pred kamerou, no súčasne i z toho režisérskeho, a to rovno za ňou, extra záležať, že bola absolútna radosť sa tomuto snímku s miestami komickými prvkami, počas 2. skvelých hodín, venovať, až som si normálne želal, aby sa tá záverečná sekvencia o malý kúsok ešte trošku natiahla. • Maestro, nakrútili ste zásadný film Vašej kariéry, ktorým ste ma nezvyčajne potešili. Vrelá vďaka Vám za to patrí. PS : Technické zložky, akými sú kamera & zvuk, sú kategóriami samými o sebe, veď potom uvidíte a budete počuť. (15.04.2023)

můj problém u asijských filmů je, že jakmile v něm hraje víc jak pět herců, jsem ztracen. nerozeznám většinu tváří a jména si nepamatuju. to ovšem není problém Takeshi Kitana, ale můj, nehledě na to, že jeho určitě nepřehlédne nikdo. zvlášť, když musí vyřešit pár problémů a jedním znich je Ginzův gang, který vybírá ,,výpalný" a i jinak nebohé obyvatele terorizuje. pokuď jde o umění meče, vetšinou jde o akci rychlou, efektní, krvavou, prostě dobrou. zvuk je v pohodě, děj však občas škobrtne, trošku mě nudil. sympatický na samurajích však je, že svoje protivníky několika ranami zabijí a nemlátí do nich ,,jak hluchej do vrat". proto i setkání ronina s masérem se odehrává bez zbytečných ,,keců". ku prospěchu všech vidomých i slepých. (05.04.2006)

Souhlasím, že Takeši Kitano je v roli záhadného slepého samuraje excelentní, jen ho je na scéně poněkud málo. Souhlasím, že Kitano jako režisér vyladil v kombinaci obrazu a hudby znamenitou audiovizuální záležitost, jen proč mám pocit, že na poli dvou hodin občas pokulhával děj? A ano, závěrečné tanečky jsou celkem fascinující, ale proč z ničeho nic film úplně jiného ražení vrcholí zrovna takto tanečním vystoupením, je mi tady prakticky stejnou záhadou jako u Vinterbergova Chlastu. Nakolik mi je ale samurajská tematika vzdálená a u samurajských filmů snad vždycky bojuji s míjením, tady se tak dělo minimálně a musím říct, že Kitanův Samuraj je snad prvním filmem z tohoto ranku, u kterého jsem se z větší části bavil, hltal většinu soubojů (i navzdory lehce komickým výtřiskům digitální krve) a na konci chvílemi zamýšlel dát i 4 hvězdičky. Jen to bych nesměl mít proti většině filmu najednou na závěr obrácený pocit, že Kitano tímhle filmem nechtěl ani tolik vyprávět (příběh), jako spíše předvádět (filmovou atrakci) a ač to zde ještě není tolik znatelné oproti následujícím Kitanovým filmům Takeshis' a Sláva filmovému tvůrci!, ten ústřední záměr pohrát si s filmovým uměním a zde hlavně aktualizací klasických samurajských motivů ve finále jakoby trochu převýšil vše ostatní... potvrzuje to kromě tanečního vyvrcholení i mystifikační odkaz do kamery v úplném závěru, který mi připadal dost mimo a jen srazil silný ústřední motiv slepoty nebo podvodu na laciný metavtip. Nejvíc ale můj dojem srazil pomalovaný transvestita mezi samuraji – proti aktualizacím klasických příběhů nic nemám, ale linie s touto postavou už mi připadala jako menší fraška. Přesto ale u mě kupodivu převládají pozitivní dojmy. [70%] (27.06.2023)

„Zostria sa nám zmysly, keď zatvoríme oči.“ Bál som sa, že Kitanov SAMURAJ nebude vôbec môj tip filmu a kým som nabral odvahu pozrieť si ho, ubehlo niekoľko týždňov. Nakoniec som sa odhodlal... a po dvoch minútach som bol takmer užasnutý. Snímka ma zaujala svojou nekompromisnou krvavosťou, ktorá je však taká akosi... viem, bude to zniesť asi zvláštne, ale krásna. Kitano miesi žánre, že by sa iní pekári čudovali, čo je to za šialenca, výsledkom je však kvalitné cesto a skvelá karamelová buchta. Maséri ešte nikdy neboli tak cool. (17.01.2006)

Srovnávat Zatoichiho s Kill Billem a vyvozovat z toho podobné závěr, jako že je to film horší, to je s prominutím hloupost. Zatoichi je natočen s úplně jiným smyslem než KB. Podle mě Zatoichi už neoplývá Kitanovým humorem tak výrazně jako jeho předešlé filmy, ale stále je to on. Hudbu si tentokrát nevzal na starosti Hisaishi, ale Keiichi Suzuki a povedla se mu více než skvěle. Rytmické zvuky zesynchronizované s pohyby dělníků na stavbě nebo s pracanty na poli, to je nádhera. A nakonec skvělé číslo stepujících japončíků, plno bubnů, prostě luxus. Přestože příběh o pomstách je v tísících filmech tak omílaný, Zatoichi přinesl opět něco nového a přidal nádherné samurajské souboje, patřičnou dávku krve a jednoho obdivuhodného "slepého" hrdinu. Takeshi snad nikdy nezklame... (11.07.2004)