Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Keiiči SuzukiHrají:
Takeši Kitano, Mičijo Ókusu, Taka Gadarukanaru, Daigoró Tačibana, Júko Daike, Jui Nacukawa, Ittoku Kišibe, Saburó Išikura, Akira Emoto, Hideboh (více)Obsahy(1)
Japonsko, 19. storočie. Zatoichi je slepý pútnik, ktorý si na živobytie zarába masážami a hazardnými hrami. Avšak za jeho skromným zovňajškom sa skrýva dych vyrážajúca schopnosť ovládať meč s takou presnosťou a citom, že žiaden protivník nemá šancu ho zdolať. Na svojej púti sa dostane do malého mesta v horách, ktoré terorizuje skupina bojovníkov na čele s nemilosrdným Ginzom. Zatoichi ako vášnivý hazardný hráč využije príležitosť aj tu skúsiť šťastie. Počas hry sa zoznámi s dvoma geishami. Tie sú rovnako nebezpečné ako krásne. Do mesta prišli s jediným úmyslom- pomstiť smrť svojich rodičov, ktorú má na svedomí Ginzo. Zatoichi sa stane ich ochrancom a spolubojovníkom. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (347)
Umelé oči, vidieť je viac ako neviedieť, svojrázna interpretácia Sokrata (viem, že nič neviem – v Samurajovi – vidím, že nič nevidím), upomienka na špagety westerny – iný dej i prostredie ale prítomnosť humoru, nesmierne krvavé scény, osamelo stojaci hrdina bez minulosti, terorizovaná osada, hrdina má rád peniaze (náchylnosť k hazardným hrám), výrazné postavenie hudby sadnúcej k deju mi približujú tento film dielam Sergia Leoneho. ()
Eklektická žánrová jazda, ktorá majstrovsky spája oslavu tradícií a zároveň ich inteligentne a úsmevne podvracia vo vôbec najzábavnejšej adaptácii legendy o slepom samurajovi. Kitano na vrchole, ktorý sa tu podobne ako Takashi Miike ideologicky a filmársky stavia doprostred línie medzi velikánmi klasického japonského filmu a tých členov jeho postmodernej generácie, ktorí sa voči nej absolútne vymedzujú (Shion Sono). "Ani s naširoko otvorenými očami nič nevidím." ()
Ačkoliv film dlouho znám a chtěl jsem jej vidět, že se jedná o komedii jsem zjistil až v den TV vysílání. Je pravda, že občas jsem se bavil královsky a salvy upřímného smíchu se ozývaly často, nicméně několikrát jsem dumal nad tím, jak by to fungovalo jako akční thriller :-). Třebas ale taková škola šermování nebo hádky s dědou v saké-baru byly senzační... Konec kupodivu připomene například Milionáře z chatrče a rozčárování tak motá hlavu až do finálních titulků, výsledný dojem je ale vesměs dobrý a převládá pocit, že tak vytříbený artový černohumorný film z Japonska už asi neuvidím. A to se počítá. ()
DVD/// Obsazení 9/10 Děj 9/10 Hudba 10/10 Efekty 9/10/// +Takeshi Kitano, mnoho postav a dějových línií, překrásná hudba, uveřitelné prostředí, vtipné momenty a hlášky, úchvatné souboje -snad někoho nemusí tolik oslovit a je možné že se budete i nudit/// Po prvním zhlédnutí velké překvapení, po druhém velká zábava. Herecké obsazení je solidní, o to více však vynikají charaktery postav a především herecké výkony. Děj je poutavý, zajímavě rozdělen mezi více postav. To vše je doplněno překrásnou hudbou, která spolu s prostředím výborně ladí. Když tomu všemu přičtu vyzuálně i choreograficky poutavé souboje promíchané vtipnými glosy a situacemi, výsledkem je nádherná podívaná a jeden z nejlších filmů s touto tématikou co byl v poslední době natočen. Kitano Rulezz/// Celkem 92%/// ()
Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. () (méně) (více)
Galerie (33)
Photo © Celluloid Dreams
Zajímavosti (6)
- Na srovnávání Kitanova Samuraje s Kill Billem (2003) se režisér vyjádřil následovně: „Posledního Samuraje jsem neviděl, ale Kill Billa ano a vím, že v Japonsku měl velký úspěch. To asi proto, že je naprosto směšný.“ (AlDelon)
- Mnozí kritici filmu vytýkali že krev vypadá příliš digitálně. Kitano to však udělal záměrně aby film příliš nešokoval diváky, vzhledem k vysokému počtu mrtvol. Jeho požadavek byl, aby krev na obrazovce vypadala jako rozkvétající květy a aby jí bylo hodně. (Raztubyl)
- Režisér Takeshi Kitano chtěl, aby bojové scény vypadaly co nejvíce realisticky, zatímco stříkaní krve chtěl mít extrémně přehnané. (pavel11)
Reklama