Přízraky v Benátkách

Není to tak stylozovaně vypravný jak předchozí dvě dílka majstra Kennetha a myslím si, že vypravění občas přešlapuje na místě, na druhou stranu pozornost příběh udrží až do konce. I když pokud jde o žánr tak nám do sekce "musím tomu přijít na klobout" leze větší napětí až strašidelnost, ale spíš než bu bu bu čekej občasné baf. (13.09.2023)

„Jedem jako (s) medem, mrtvé vzkřísit svedem.“ Benátky. Tajemné, karnevalové, mysteriózní. Místo ulic kanály, místo taxíků gondoly a úplně všude voda. Šplouchá okolo domů i na zápraží, vlnky vnikají do předsíně, v hale to čvachtá. Voda v kanálech, krysy v kanálech, krysy v rodinách. I vyšetřování je samá voda. Teprve po čaji, popíjeném u krbu, začalo přihořívat, Poirot prozřel díky starému belgickému přísloví „Od včel med, z hada jed,“ a začal podezřelým zatápět. OKÉNKO SKLEPA: [][] „Tento dům žádný sklep nemá,“ nestydatě lhala Rowena. ≈≈ „Já jsem ta nejchytřejší, vy jste druhý nejchytřejší,“ machrovala spisovatelka Ariadne Oliver na Poirota. ≈≈ A hned se rozčilovala: „Opovažte se mě považovat za podezřelou, jsme přece staří přátelé!“ ≈≈ „Každý vrah je něčí starý přítel,“ odtušil nevzrušeně Poirot. [][] Duchové jako živí, králíček Baba jako z klasického hororu, asistentka s pohledem budícím tíseň, bledý klučina geniální a vraždy hodné šedých buněk mozkových. Vyřešeno. (13.12.2023)

Jednota místa, času a děje, velmi dobrá výprava a kamera, a ani ty strašidelné scény (zde v podstatě ve druhém plánu, neb nejde primárně o horo) nebyly od věci, docela mě bavilo, jak byly natočené. Jen se to jisté chvíle táhne jako ten med (to jsem netušil, že na říznutí se je nejlepším antiseptikem právě med) a už se jen čeká na to, na koho Poirot ukáže svým neomylným prstem. Ale líbil se mi podtext o snech, plánech a o životním vyhoření a potřebě mít nějaký smysluplný cíl i ve stáří. Dal bych i slabé čtyři, ale zhruba třetina filmu mne po dost dobrém začátku vůbec netáhla. (11.11.2023)

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot. (03.11.2023)

S hrůzou zjišťuji že jsem prakticky jediný komu se Přízraky v Benátkách nějak extra nelíbily. Myslím si že nejvíce na vině jsou tentokráte herci. Nebavilo mě na vybranou hereckou sestavu totiž koukat a tedy jsem myšlenkama často bloudil všude možně. Branagh si svého slavného detektiva stále užívá, ale ze 3 detektivek se mě nejvíce líbila minulá Smrt na Nilu. 50% (08.02.2024)