Uvnitř tančím

Tento film má obrovský náboj, Rory srší neskutečnou chutí do života, který si užívá plnými doušky každou nanosekundu. A po jeho boku začne touhou po opravdovém životě trpět i Michael. A já musím přiznat, že je to nakažlivé. Celý film byl nakažlivý fantastickou chutí na život. Moje duše tančila s Rorym. (10.09.2011)

Roztomilý, osobitý modrooký sympaťák James McAvoy v roli na první pohled drsného, drzého, ukecaného a neomaleného rebela s piercingem v nosu a mikinou Cradle Of Filth. To si nechám líbit:) Steven Robertson zase skvěle ztvárnil poněkud klidnější a naivnější povahu a vzájemně se tak s Jamesem doplňovali. A když se seznámí s Romolou Garai, začne se hezky vykreslovat trojúhelník jejich vztahů. Krásný, smutný, dojemný i veselý příběh o tom, že když prostě máte chuť tančit, nemusíte vždy stát uprostřed parketu... "Můžete mi podat ruku, nebo políbit prdel, ale nečekejte, že Vám to oplatím", "Svahilština mi moc nejde, neumíš jiný jazyk?" - "Vezmi si znakovou tabulku." - "Trvá to dlouho?" - "Celej den, kurva", "Jako vozíčkář se sebevražednými sklony musím protestovat proti špatným technickým podmínkám." :) (01.03.2011)

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015) (20.04.2015)

Rory O'Shea vozíčkáře nutil dělat, co dělat nemohou. Nesnažil se tančit uvnitř, ale navenek. Český překladatel to popletl. Moc moc nám chtěl film asi říci, že má smysl žít i s tak závažným postižením. Jaká je to (skoro) neustálá sranda. Zase tedy hlavně navenek, ne uvnitř. Ale kýčně. S ironickými hláškami. S nenaplněnou láskou, jež ve mně vyvolala takové pocity jako pohled na samečka yorkshirského teriéra, který se sápe na trpělivou, leč poněkud znuděnou fenu německého ovčáka. Nepoplakal jsem si. Slabé ***. (02.06.2010)

Slzy. Dostanou se nám do očí z lítosti nad handicapovanejma lidma, nebo že i handicapovaný dokáže svým způsobem vyjádřit emoce? Věřte, že je to ten druhý případ. Film si na nic nehraje a nenutí vás litovat. Ukáže vám jejich pohled, že i oni jsou stejní jako my. Bojují s životem a překonávají překážky líp než vy. Do života nám vstoupí mnoho lidí. Někteří na delší dobu a někteří jen krátce. Přesto všichni do vás zaryjí nesmazatelnou a pozmění vás. Ve filmu Inside I'm dancing je názorná ukázka, jak vás jeden člověk dokáže vytáhnout s nudného stereotypu a ukázat vám svět z lepší stránky. Vůbec nelituji toho, že mě několikrát během filmu tekly slzy z očí, proč bych se taky měl bránit. Režísér se o to snažil a to že divák u film má slzy v očích je důkazem, že opravdu umí. (11.08.2008)