Elementární částice

Ukázka, jak film dovede zkazit pocit z knihy. Předlohou Elementárních částic je nehorázné porno v románu Michela Houllebecqa, který je ještě k tomu takovým tím typickým kunderovským textem, knihou, co se nedá vyprávět. Roehlerův přepis se o to přesto pokusil a výsledek je - vlastně nepřekvapivě - spíše než adaptací, deformací a redukcí. Zbylo tu jen jádro příběhu (vše přesunuto z Francie do Německa), to, podáváno velmi přístupně a nenáročně (za použití patetické, romantizující hudby v duchu německých filmů poslední dekády), je okleštěno od ironického a cynického tónu vypravěčské techniky Houllebecqovy knihy, a zaciluje na pohodlnou říši mainstreamu. Nevím, co z toho vyplývá: snad že Francouzi jsou inteligentnější než Němci.// Radku99: tu knihu si skutečně přečti, protože pak to pochopíš. (02.02.2010)

S knihou se to samozřejmě vůbec nedá srovnávat, to je jasné. Postavy nabraly jiných významů, než měly v knize. Hlavní postava Bruno - úchylný prasák, je ve filmu vykreslen tak ze 30% otřesnosti. V knize to je zcela „nechutnej, odpornej, nesympatickej hulvát-misogyn“, pokřivený svou matkou, která na něj v dětství "srala", ale ty jeho osobní zpovědi a průpovídky, kterými častuje všechny ženy, které se ocitnou v jeho zorném poli, z něj vlastně dělají skoro sympatickýho padoucha a jsou nesmírně (slabý slovo) vtipné. Jeho vnitřní monology - to je naprostá paráda. Chápu, že to se do filmu dost dobře narvat nedá a taky se to nepodařilo. Naproti tomu jeho bratr Michael, v knize poměrně klaďas, který trpí tím, že "nic necítí" - je ve filmu zase vykreslen "o mnoho sympatičtěji" - no a tím taky ztrácí na kráse. Ve filmu je mu věnováno poměrně málo prostoru –, ale ta postava je tak složitá, že se asi zfilmovat nedala a bylo snazší se zaměřit na mnohem větší hovado Bruna. A nakonec Annabelle - křehká, krásná bytost, která miluje "nesprávného", vypadá ve filmu pro změnu jako Tyrolačka. Ta mi vůbec nekorespondovala s knižní předlohou. Bizarnost postav, která dělá tuto knihu jedinečnou a úžasnou, se ve filmu skoro vytratila. A to nemluvím o upraveném konci filmu, kde to končí „tak nějak dobře“, kdežto v knize to jde celé rovnou do prdele. Ale... nutno říct, že zfilmovat Michela Houllebecqa je asi práce přetěžká, takže nakonec: kdo nečetl knihu, může být spokojen. Protože i tak je to film ojedinělý. (11.03.2010)

Jestli si film zaslouží pochvalu, tak asi za to, jak se dokázal vypořádat s předlohou, aniž by sám sebe zahubil, nebo předlohu totálně zmrvil. To, že je výsledek méně komplikovaný, méně depresivní (ostatně celkově méně expresivní) a nevyhnutelně chudší, nechci tvůrcům vytýkat, protože přijatelného výsledku dosáhli tím, že si dali oraz a nesnažili se o nemožné. Neměl jsem radost z obrazové filtrované podbízivosti a snad až přílišné smířlivosti, ale co už. Dostal jsem celkem kvalitní zážitek. (23.01.2013)

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...) (03.04.2008)

Němci umí natočit zatraceně dobrý film, opět se to potvrzuje, o to více, že se jedná o filmovou adaptaci francouzského románu, což já osobně považuji za nesmírně těžké, zvláště pokud snímek vzniká podle románu spisovatele, jenž byl jiné národnosti než režisér a herci. Bravo, silné herecké obsazení, kterému dominuje dvojice Bleibtreu/Gedeck. Zajímavý a silný příběh, který se do mě zahryznul už od začátku a nepustil. (10.01.2011)