Control

Mě, jakožto neznalce hudby Joy division, tento dokument naprosto rozložil na malinké kousíčky, které budu muset ještě pár dní skládat dohromady. Dokonalá (ať už více či méně účelná) práce s obrazem, záběry, ze kterých běhá mráz po zádech, výborné herecké výkony (a to hlavně Sam Riley) a hlavně přenádherně depresivní poetika textů..tak skličující, že už se nemůžu dočkat, až si Joy division poslechnu pěkně ve sluchátkách a nechám se jimi obejmout.. (20.06.2008)

Predpokladám, že komentár k tomuto filmu môžu napísať aj tí, ktorí neboli, nie sú a nebudú fanúšikmi skupiny Joy Division a boli uvedení do omylu 83 % úspešnosťou filmu. Keď pominiem hudobnú stránku filmu ostane mi rozvláčny, nepríťažlivý opis záverečného úseku života mladého hudobníka, ktorý okrem obvyklých problémov samého so sebou a okolitým svetom trpí epilepsiou a nevidí svetielko na konci tunela. Nemožno sa čudovať mojej nesústredenosti pri sledovaní filmu, pretože som bol príliš zamestnaný bojom s neodbytným usínaním. (10.09.2010)

Tenhle film se mi hodnotí dost těžko.Hrozně jsem se těšil až uvidím oceňovaný životopis Iana Curtise,frontmana legendárních Joy Division.A proto se po zhlédnutí dostavilo mírné zklamání nad tím,že jsem se nudil častěji,než jsem čekal.Byl jsem rozhodnutý dát filmu tři hvězdičky s tím,že jsem čekal o dost víc.Ale ten film se mi rozležel v hlavě a nemohl jsem ho z ní dostat.Pořád se mi vracely ty andělsky smutné oči geniálního Sama Rileyho,ty oči utrápené duše,oči člověka,který mohl mít všechno,ale nakonec neměl nic.Měl milující manželku,dceru,měl talent,slávu a skvělou kapelu.Ale cítil se tak strašně sám,osamělý.Měl chuť to vyřvat do světa,ale neměl na to sílu.A ještě k tomu ta jeho epilepsie.Tohle všechno pak už jen spělo k nevyhnutelně tragickému konci.Riley to všechno zahrál geniálně.Věřil jsem mu každý pohled,každou grimasu,každý záchvat.A právě díky němu je Control filmem,který by neměl být opomíjený,ale uznávaný.A ještě kvůli úžasné černobílé kameře,která dodává všem těm záběrům punc jedinečnosti.Není to lehký film ke sledování.Těsně po jeho skončení možná budou mít mnozí diváci stejné pocity jako já.Ale přemýšlejte o tom filmu.Dejte mu ještě šanci.A možná jej nakonec doceníte,stejně jako já.85 % (07.03.2010)

V rockové historii není zas tolik kapel, které by potkal osud manchasterských Joy Division. Na samém prahu úspěchu, ale hlavně neuvěřitelně slibného okamžiku vývoje kapely ukončil 18.května 1980 Ian Curtis, zpěvák, mozek, textař a duše kapely svůj život tím, že se oběsil. Za 2 měsíce by mu bylo 24 let. Zbylí členové se ještě toho dne večer rozhodli, že budou v muzice pokračovat pod jiným jménem. Vznikli New Order, kapela, která sehrála významnou úlohu v pionýrských dobách elektronické taneční hudby v 80. letech. Mimochodem - přesně to byl žánr, na jehož zajímavost své muzikanty ještě za svého života upozorňoval právě Curtis. Temná, těžká a někdy až depresivně děsivá hudba si v 80. letech našla v temných a těžkých a někdy až děsivých dobách své fanoušky. Curtisovy literárně umné texty se náladě hudby podobaly. Dodnes totiž vyžadujeme kompilace, live záznamy, bootlegya trezorové archivní objevy. (02.10.2011)

Všechny filmy o hudebních legendách mají stejnej průběh - outsiderství, leč talent - snaha o průlom do světa - radost z něj - sláva - zbavení se břemen v podobě manželek, co doma máchaj plíny - milenky - deprese z vytoužený získaný slávy - a pád. Někdy následuje "recover" fáze, leč většinou se o takovejch netočí. Všechny mají schopnýho hlavního představitele (Kilmer, Phoenix a jemný Riley, jehož smutnej kukuč znásilněné divy mě bude provázet ještě dlouho). Control se odlišuje svým ryze melancholicky černobílým pojetím, specifickou, depresivní hudbou JD a faktem, že zde nefigurovaly divoký drogový večírky s haldou grupies a rvačky, ale často stačí jen démoni čistě (skoro)přírodní. Nevím, do jaký míry je zde život Iana Curtise, kluka, co byl fascinován legandama, který to zabalily v mládí a tak se k nim pod tíhou okamžiku zbytečně přidal, zkreslen očima milující Debbie, podle jejíchž memoárů film vznikal, ale uslzenej pohled poraženýho kolouška a specifickej epileptickej tanec si budu tak jako tak pamatovat ještě dlouho. Poslechu JD pro mě dodává Control další rozměr. A o to mi šlo. (23.05.2012)