Ve stínu

Ve stínu nefunguje ani jako detektivní pátrání, ani jako atmosférický noir, ani jako dobová výpověď. Celý ten film je v zásadě fatálním omylem. Ale popořadě: ____ Jako detektivka to je marný, jelikož Haklovi cvrnkají předměty doličné náhodně o nos, a je tudíž ve výsledku úplně jedno, jestli proto, že tak byly nastraženy záměrně (protéza prsteníku Kirsche), anebo nezáměrně (krev prosakující trámy). Ne že by Hakl nevyšetřoval, on vyšetřuje, ale s logikou a postupným skládáním případu to nemá nic společného. Funguje to pouze proto, že zločinci jsou tu ještě hloupější než ti, co je honí. Vážným prohřeškem je také to, že tvůrci filmu vydávají Hakla za jakéhosi detektiva ze staré školy filmu-noir, současně mu ale přičarovali dítě a starostlivou manželku. Český film holt zase zaspal a nechápe, že hlavnímu detektivovi dnes v kinematografii nemůžete dát k dispozici manželku a dítě, ale společníka, nejlépe homosexuálního, se kterým se dá pohovořit o problémech pracovních i osobních, a je celkem vedlejší, v jaké době se dílo odehrává. To ostatně odlišuje detektiva od obyčejného policajta, na tom ten žánr stojí – detektiv je osamělý, prací a alkoholem posedlý muž s vlastním žebříčkem hodnot, zatímco policajti jsou normální chlápci od rodin, kteří nikdy nic nevyšetří a často se se zločinem i spolčí. Ve stínu tohle sice do nějaké míry dodržuje, když klade Hakla proti StB. Hakl dokonce svého šéfa obviní z vraždy a pokusí se ho předat prokuratuře, což je sice absurdní a ne moc reálný, naplňuje to ovšem skvěle ten žánrový střet mezi čistým detektivem a zkorumpovaným policajtem. Problém je v tom, že Hakl se sice vydává za detektiva, ale žije a chová se spíš jako policajt, navíc Trojan už od pohledu není žádný rebel, a tím je ta nevěrohodnost postavy umocněna ještě hercem, a to už je příliš. Hakl je prostě spíš někdo jako Watson než Sherlock. Když si jeho vytížení a nasazení srovnáme s pracovním zápřahem takové agentky Maya ze Zero Dark Thirty, dostáváme velmi nelichotivý obrázek Hakla. Jenže ono je to i tom, že Zero Dark Thirty směřuje veškerou pozornost filmu na samotný postup než na konečný výsledek, který není jakkoliv akcentován, zatímco Ve stínu je hlavně o tom výsledku než o nějaké proceduře, jelikož celý film slouží hlavně jako manifest proti dnes se vzmáhajícímu komunismu. ____ Druhým problémem filmu je způsob, jakým se snaží evokovat styl filmů-noir. Tvůrci kupříkladu nevzali na vědomí, že atmosféra se v těchto typech filmů nedotváří hudbou, ale zásadně zvuky města. Výsledkem je ne zrovna šťastná snaha Muchowa podbarvovat neustále děj výraznými smyčci, který mají ale víc neodbytnosti než šarmu. Dají se podle nich pravda čistit dobře zuby. Kdyby alespoň Muchow sáhl po nějaké jazzové variaci, jako je trubka. Je sice fakt, že filmem zní i basa ze synťáku, takový hluboký bručení, pro dnes natáčený filmy-noir zcela ideální, nicméně klasický zvuk orchestru zřetelně dominuje. Možná bylo zvukařům zatěžko vytvářet ruchy a dobový atmosféry ulic padesátých let, jelikož by kvůli tomu museli ty zvuky skutečně vytvořit, protože není možný naběhnout s mikrofony do města a nahrát tam soudobý zvuky, který jsou s padesátými léty poněkud nekompatibilní. Vizuál není noirový o moc víc, poněvadž nastrašit detektiva do baloňáku a pustit hadice s vodou kvůli dešti je prostě málo. Ve stínu tudíž co do noirový formy nemá ani precizitu Finchera (Sedm/Zodiac), ani bizarnost Proyase (Vrána/Smrtihlav), ani existenciální tíži Tarra (Werckmeisterovy harmonie/Muž z Londýna). Srovnání s takovou vahou se může zdát nefér, jenže Ondříček se nechal slyšet, že mu bylo inspirací Psycho, Blade Runner nebo Sedm, a navíc je Ve stínu očividně velmi ambiciozní evropský filmový projekt, na němž spojili síly zástupci kinematografií Česka, Polska, Slovenska i Německa, a to jak v oblasti financování filmu, tak prostřednictvím hereckého obsazení nebo jako členové nejužšího tvůrčího štábu. Faktem ovšem je, že skutečně umělecký nebo nadstandardní je ve filmu pouze první záběr v ulici zahalený nekompromisně v úplné tmě a pak úplně poslední záběr (byť poněkud deklamativní) na syna připomínající slavný stop-záběr z Truffautova Nikdo mě nemá rád. Všechno mezitím je sice často na dobré cestě, ale jako by někdo neustále sypal do soukolí filmu písek a bránil mu dotáhnout věci do finální podoby. ____ Z hlediska dobovosti a historického kontextu je tu rovněž několik problémů. Třeba fakt, že korunní svědek sledovaného monstrprocesu je bývalý nácek, StB nesmyslně složitě pletichaří proti židovské obci a hlavní hrdina kapitán Hakl není zaníceným komunistou a plete se do citlivého případu. Ne že by takové věci byly nereálné nebo se neděly. Komunisti po válce třeba zkonfiskovali archivy a bývalé zločince jako Zenkeho normálně vydírali, někteří mimoto klasicky převlékli kabát. Ale nepůsobí to pravděpodobně. Hodně věcí tu prostě zavání konstruktem, což by klidně mohlo být obhájeno uměleckou licencí, jenže se to bohužel přelévá i do dramaturgicko-scenáristické roviny snímku a jeho nepřesvědčivosti. Korunu tomu nasadil Trojan, který odmítl hrát komunistu, což bylo z jeho strany možná záslužný, nicméně tím obral postavu Hakla o důležitou proměnu ve vývoji. Film je navíc neskutečně mainstreamový, takže připomíná podobně jako rukopis Královédvorský a Zelenohorský spíš nějakou falešnou soft repliku vyhrocených padesátých let než něco, co by se svou nekompromisností a důsledností mělo jakkoliv blížit třeba takovým Poutům od Špačka. Na druhou stranu nesouhlasím s tvrzením, že StB si jako všemocná organizace mohla bez problémů cokoliv vynutit a nemusela složitě vyrábět důkazy. Pointa je, že měnová reforma byla natolik obrovskou krádeží na obyvatelstvu a československá vláda se jí z obavy ze sociálních nepokojů dlouho vyhýbala, a báli se jí možná i ruští komunisté, že prostě bylo nezbytně nutné zinscenovat spletitý případ se vším všudy, který měl za úkol odvést pozornost na židovskou obec, a nic neošidit. Navíc, i když je scénář filmu poněkud vykonstruovaný, pasuje tím vlastně skvěle k tehdejší atmosféře dezorientace, strachu, nejistoty a teroru. Bylo by nepochybně vhodnější vykreslit teror padesátých let spíše cestou krušné atmosféry než cestou krušného scénáře, ale i to je možná varianta. I když to tak Epstein asi neplánoval. (20.03.2013) (méně) (více)

Teď už je mi jasné, že tohle nemohli Amíci pochopit, když to dle některých ohlasů nepochopili ani sami Češi. Pokud člověk trochu hlouběji nezná historické souvislosti, pak může jen obdivovat nápaditou kameru, skvěle zpracované prostředí padesátých let a mumlat cosi o zvláštní kriminálce... ----- V roce 1952 se na pokyn Stalina skončil vykonstruovaný politický proces s Rudolfem Slánským a jeho skupinou (špičky tehdejší KSČ a spolupracovníci K. Gottwalda). Padlo a bylo vykonáno 11 rozsudků smrti. Těch jedenáct odsouzených bylo obviněno ze sionismu, buržouství a proti lidovému smýšlení. Nešlo však o nic jiného než o lekci českým komunistům z Moskvy jak skončí každý, kdo nebude poslouchat velkého bratra. V té době vrcholí v Rusku antisionistické nálady a Rusům se pranic nelíbí, že při svém vzniku Moskvou podporovaný Izraelský stát se najednou stává prozápadním. Do toho se jim z vlivu vymaňuje Jugoslávie s podporou našich komunistů a to tedy tavarišči nět !.--- Děj snímku Ve stínu nás zavádí do období chvíli poté. V té době nešlo prakticky věřit nikomu, každý mohl být udavačem. Byla to doba temna. Hrdinové ze západní fronty tou dobou odkrucovali první leta otročiny a těžkých žalářů. Režim velmi precizně odstraňuje kohokoliv kdo by bránil novému zřízení. Trojan hraje policistu, který je v první řadě kriminalistou. Neskrývá svojí nevoli, když mu politika zasahuje do jeho rutiny. Je to starý typ poldy, který se díky znalostem a zkušenostem udržel u policie i po únoru. Zná ty své prvorepublikové kasaře podobně jako znala své Pepíky parta rady Vacátka. Jenže padesátá léta nepřála pravdě. Pravda se lámala jak bylo třeba, nebyly li důkazy, udělaly se. Bylo li třeba před veřejností s někým zahájit proces, dokonale se vša připravilo aby veřjnost neměla nejmenších pochyb. Hlavně aby v Moskvě byli spokojení, a hlavně aby to bylo přesně tak jak doporučovali poradci z Ruska. A tady nutně dochází kapitán Hakl ke střetu s realitou. Nebudu tu plýtvat superlativy na Ivana Trojana. On prostě umí a tyhle role hází s přehledem. Zajímavá role byla Jiřího Štěpničky. Když jsem se tak na něj koukal, vybavil se mi o mnoho mladší jak třímá dýmku a s vlasy sčesanými dozadu sděluje coby Gottwald (ve stejnojmenném seriálu) lidu, že se právě vrátil z hradu... Teď se teprve dostávám k té kameře. Ano byla skvělá. Každý záběr byl vymazlený. Karlínský viadukt, tramvajová linka jedoucí Václavákem, detail na kapičky na skle sledovacího tatraplánu... Prostředí na mne působilo naprosto přesvědčivě... Člověk si znovu a znovu musí odplivnout nad tou dobou a říct si, ještě že už je to pryč. A musí o ní říci i svým dětem ! A musí mít v úctě všechny ty, kteří se tenkrát té krakatici snažili postavit a i když věděli, že ji nepřeperou - že ji alespoň oslabí. A o to více je nutné mít v úctě. Škoda jen, že film postrádá (a to je jeho jediné mínus) uvedení diváka do širších souvislostí kolem roku 1953. Ondříček tak širokému puliku navíc, dopředu namlsanému a natěšenému pozitivními recenzemi i kritikou předložil krapet těžší látku jíž si ne každý naplno užije. * * * * (28.02.2013) (méně) (více)