Stáhni mě do pekla

Raimimu bude asi chvíľku trvať, kým sa otrasie z celej pavúčej série a znova sa dostane do koľají poriadnych thrillerových filmov, ale na začiatok tejto reinkarnácie to vôbec nebolo zlé. Filmu dominuje hudobná zložka, ktorá by aj bez obrazu dokázala nahnať divákovi viac strachu, než všetky ľakacie scény v dnešných treťotriednych horroroch, ktoré robia zbytočný prievan v našich kinách. Príbeh je pomerne stávka na istotu a tak už potom nezostáva spoliehať sa na nič iné, než na herecké výkony, ktoré boli veľmi dobré, a na Raimiho čuch správne načasovaných zimomriavkových okamihov, ktorý vďaka-bohu nestratil, a ktorých bolo viac, než požehnane. 80%. (21.01.2010)

Áááách... pochoutka. Jedna z nejplodnějších návštěv sálu kina za hodně dlouho dobu. Kde začít? Asi u toho nejhlavnějšího. Pro všechny případné diváky (a doufám, že vás bude co nejvíc) - tohohle je Raimiho horor. Vlastně skoro specifický žánrový koktejl - namíchaný samozřejmě především z kvalitního (atmosféra, empatie s hrdinkou) a levného (lekačky, násilí a krev) hororu, s citelnou příchutí černé komedie, výrazným podtónem sebeparodie a lehounkým závanem grotesky. Tyhle polohy se pak ve filmu buďto střídají (v různých frekvencích a intenzitách), nebo fungují najednou a dosahují tak velice specifického účinku, kdy se smějete a zároveň se děsíte toho, co přijde za chvíli. Nepochopení tohoto režijního záměru může snadno vést k velice tragickým koncům, jak se tomu stalo třeba v případě mé kamarádky, která se na film na mé doporučení vydala a po půl hodině z kina odešla, mumlající něco o zubní protéze a kravině. Úžasně hladkému a účinému dojmu, kterým snímek působí napomáhá velkou měrou výkon skvělé (a krásné) Alison Lohman, jakožto i moc šikovný casting zbytku ansámblu, v čele s ohromně působivou babicí, Lornou Raver. Třešničkou na dortu pro některé pak může být rozprava o snímku jako o moralitě, do které s přáteli či partnerem zabřednete na cestě z kina do hospody... Jeden z těch filmů, na které vzpomínáte. 90% (23.06.2009)

Byl jsem stažen do pekla, bohužel ještě dříve, než se o to pořádně pokusil samotný film. Pokud existuje jiný důvod proč nechodit do kina kromě vysokého vstupného tak jsou to nevychovaná h****a v sále, co smrdí chemikáliemi (čichači hadr). K samotnému filmu ... Od Sama Raimiho jsme bohužel čekal něco jiného, i když mě zkušenosti z Evil dead měly varovat. Raimi a jeho mix hororu a komedie působí někdy velmi dobře (příklad evil dead) a někdy opravdu podivně a to je bohužel případ Stáhni mě do pekla. Atmosféra a frekvence lekaček nebyla slabá, ale většina lekaček je neuvěřitelně laciných (a to nemyslím cenou za digitální efekty...). Od takového mistra jako je Raimi jsem čekal vybroušenější podívanou, ale jsem rád, že v několika scénách mi naběhla husí kůže a v závěru Raimi prokázal své kvality. Bez nepatřičností v sále bych pravděpodobně ty slabší 4* zadal už jen za atmosféru a opravdu velký počet (laciných) lekaček, s kterými se co do počtu nemůže většina dnešních hororů srovnávat. (30.06.2009)

Krasokorčuľovanie po filmových žánroch, s odvahou okorenené vlastným tvorcovským dotykom. Sam Raimi je frajer, majstrovsky ovláda všetko od lakačiek a strašidelnej atmosféry až po sociálny humor a hitchcockovské večeranie za rodinným stolom. Ale nie každému može byť kombinácia vybrúseného humoru a rovnako vypiplanej hrôzy po chuti. Preto mám radšej prvý Evil Dead než druhý, lebo je čistým hororom. A preto je mojou srdcovkou Jacksonov Braindead, lebo je zasa čistou komédiou. Nikdy som tieto dva žánre nemusel na jednom tanieri. Ale tie 4* i tak dávam, za Raimiho fajnšmekerský perfekcionizmus. (08.07.2009)

Eintopf srandy&strachu, no nie všetky polievky, v ktorých plávajú navzájom nezlučiteľné zložky musia dopadnúť tak biedne ako to, čo svojho času vytvorili psíček s mačičkou. Navyše - časy sa menia a tak milá cica tu skončila na spôsob prísady do guľáša. Hej, digitálne triky pôsobili ako čosi navyše (ani nestrašili, ani nebavili), rozvinutie klasického konceptu: "Osudu aj tak neujdeš" neprekvapilo, no a ruština v ústach skupiny Cigánov pri truhle, či čeština v ústach média tiež neodkazovali k tým najechtovejším démonickým kultúram. Všetky tieto prehrešky však boli zanedbateľné vďaka množstvu iných, zručne použitých odkazových duchársko/mysticko/psychologických prvkov. Druhým dôvodom, prečo nehádžem do priemeru je skutočnosť preľnutia filmovej reality so skutočným svetom po ukončení projekcie vo veľmi príbuzných detailoch, čo sa mi v takejto kadencii stalo naposledy po kino návšteve filmu Na pokraji šialenstva (r. John Carpenter) v r. 1996. Bolo to rovnako napínavo zábavné ako film samotný. (26.08.2009)