My děti ze stanice Zoo
-
Christiane F. - Wir Kinder vom Bahnhof Zoo
-
We Children from Bahnhof Zoo
-
Christiane F.
Drama / Životopisný
Západní Německo, 1981, 131 min (Director's cut: 138 min)
Na DVD
od:
dr.horrible
Ty vole, to boli socky. Od scény jak sa prestrelila až po koniec, teda zhruba hodinu, ide o zážitok tak bolestivo depresívny, že z obyčajnej narkoexploitácie, vypotí takmer dokumentárny film. Nechutný, odporný, skutočný, a ešte k tomu s deckami. Až raz budem mať deti ja, schválne im ho pustím. Pre prípad, že by sa nudili. We can be Heroes, just for one day(14.10.2014)
Davies182
Pro diváka, který má již několik podobných snímků za sebou, je to stále stejná pohádka... Žádné překvapení, žádný údiv, jen stále stejné kroucení hlavou nad inteligencí mladých lidí, kteří si dobrovolně ničí život. Jakápak je to potom síla se vším skončit, když jsem dost slabý na to, abych začal? WTF a mrazení se nekonaly. Faktem ale je, že Uli Edel to zmáknul dávno před Dannym Boylem a dalšími, kteří se pokusili věrně zachytit problematiku tvrdých drog - za to mu patří ohromné plus. Herecký výkon hlavní představitelky byl mrazivě autentický, tu holku museli nalévat alkoholem, nebo nutit šňupat koks :)! Drsné, přesvědčivé, DEPRESIVNÍ, ale lehce zařaditelné a tím pádem paradoxně ne tak silné.(23.10.2011)
consuela1
Knížku jsem četla někdy v polovině osmdesátých let a spoustě slov, zejména spojených s výdělečnou činností Christiane a Detleva jsem nerozuměla. Jak by také mohla rozumět pionýrka, tou dobou navštěvující základní školu, která znala trip pouze a výhradně z marxismu- leninismu a místo na koncert Davida Bowieho chodila do prvomájového průvodu. Tehdy na mně kniha zapůsobila otřesně a nepochopitelně a ani bezútěšnost životní situace Christiane- život na sídlišti a nefunkční rodina k porozumění nepřispěla- žila tak valná většina mých spolužáku. Čas nic nezměnil- film je silnou výpovědí, a já stejně dodnes nepochopím, že si kdokoli dobrovolně postupně krátí život až k jeho konci.(18.11.2011)
venus
Jeden z nejpůsobivějších filmů o drogách. Proč? Naturalisticky vykresluje vše, a ukazuje tak surovost a špínu drog. Ukazuje přesně tolik, kolik je potřeba, ne víc ne míň. Je naprosto skutečný, nepřikrášlený, nechce vás přesvědčit, že drogy jsou špatné či dobré, jen ukazuje, co umí, co drogy přináší, jaký je život narkomana/narkomanky... V tom všem hnusu, který vás občas přinutí přivřít oči, najdete přece jen něco - uvidíte malou naivní životem znuděnou a zamilovanou holku, stejnou jako my všichni.(8.5.2008)
Mertax
Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich.(21.6.2008)