Kurošicudži

Přes všechnu tu šílenost a perverznost musím přiznat, že jsem takový seriál dlouho hledal. Příběh zasazený do prostředí viktoriánské anglie funguje naprosto dokonale jako žánr alternativní historické fikce s prvky mystiky, magie, tajemna a temnoty. Hlavní postava zde vyjadřuje dokonalé ztělesnění někoho, koho bychom rozhodné znát citů, lásky a úsměvu závislého na svém sluhovi, který je koneckonců jen nějaký komorník a spolu s ním rozehrává symbolicky šachovou partii se stejnými grázly jako on, ovšem už dospělými, je zábavný a kupodivu i dojemný. Přestože první tři epizody působí jako jen další pitomé anime plné postav s pitomým humorem, čtvrtá epizoda začíná rozjíždět sérii výborně napsaných příběhů silně inspirovaných viktoriánskou érou Anglie a přesto tak vzdálených této době. A přesto že jsou všechny příběhy jiné a jednotlivé epizody se od sebe odlišují seskupením do archů vždy s konkrétními tématem, dohromady to dává jednolitý příběh, ne tak jednotný jako pozdější serie, ale přesto na sebe navazující, mající význam a posouvající charaktery a motivace postav, které se stupňujícím se utrpením a dobře napsanými úmrtími směřují do jednoho velkého finále, které by klidně mohlo být konečné a možná by to bylo i lepší, kdyby na to ovšem zajímavým způsobem a obratem v ději nenavázal série druhá. Už jen za ty temnotou nabité finální epizody a úžasnou práci s charaktery musím prostě udělit plný počet, protože málokterý seriál nebo film dokáže z nenáviděných hloupých postav udělat jedny z nejlepších v snímku a rozhodně ne naopak. (04.05.2018)

Kuroshitsuji obecně brání k celkové dokonalosti jen jedna věc a to, že přes všechno to tajemno, epičnost, osudovost a všechny tyto vážné věci, se tam tvůrci snaží namísit i humor, který nejenže zcela koliduje s předchozími tématy, ale navíc se ne vždy podaří, což dílo nepříjemně shazuje. Přes toto a přes některé z prvních skutečně pouze epizodních epizod (povodně, cesta vlakem, Turnerová), kvůli kterým jsem původně chtěl druhou sérii přestat sledovat, je toto snad druhá nejlepší série Black Butlera, tudíž by byla chyba přestat to sledovat. I přes zdánlivý nesouhlas zde má vše svůj smysl, vše do sebe zapadá a jako obvykle nám autoři podstrkují své převrácené ideály a nechávají nás sledovat vývoj od ubohého chudého chlapce na šíleného sadistického ufňukánka, kterým bychom normálně pohrdli, ale zde kdy je nám postupně odkrýváno vše co zažil a my jen obdivujeme jak toto všechno mohl snést a co všechno musel obětovat, aby se od toho osvobodil a že se skutečně osvobodil nám závěr chladnokrevně ukazuje i s žalostnými výsledky jeho činů. V chronologii děje poslední díly jsou tak dokonalým závěrem bez jediné chyby, na který budu ještě dlouho vzpomínat a přestože je to Konec s velkým K stejně jako by to byl The End s velkým T a E, existuje tolik zajímavých možností, jak na to chronologicky navázat, až je škoda, že se tvůrci raději začali věnovat spinn offům, které jakkoliv jsou dokonalé (jeden z nich tuto sérii ve všem převyšuje) není to nic, na co nás mnohé mohlo navnadit finále této série. (22.04.2018)

Třetí sérii Black Butlera s klidným srdcem označím na naprostý vrchol žebříčku nejen ostatních dílů Kuroshitsuji, ale klidně i velké většiny současné anime tvorby a věřím, že na špičce onoho pomyslného ledovce, na který se marně snaží vyšplhat další díla, zůstane ještě pěkně dlouho. Naprosto výjimečné dílo, které na rozdíl od předchozích dvou sérií se nijak nesnaží o nějakou megalomanskou zápletku s osudovou katastrofou (a přesto jí je, jen ne tak okatě), čímž se naprosto liší od dvou předchozích sérií, ale nabízí zdánlivě komorní zápletku v manéži jednoho obyčejného cirkusu, který samozřejmě vůbec obyčejný není a také to, že důvod jeho vzniku a činnosti souvisí s naším již známým hrdinou více než si myslíme a přestože nám toto propojení cirkusu s Cielem může připadat strojené, dostává se nám natolik silného a dojemného příběhu, v němž se nějaké nedůležité zdání diváka ztrácí ve změti tajemna, absurdity a zvrhlosti. Je naprosto impozantní jak tvůrci inspirovaní autorkou mangy (které se konečně po dvou sériích drží) nám dokáží servírovat postavy, které máme nenávidět, ale to se později změní na pouhou lítost a pochopení znásobenou tím, že všechno to úsilí o činění dobra bylo zneužito jednáním o zvrhlé ideály usilujícího blázna, kterého nejen, že budeme nenávidět, ale z kterého se nám bude chtít doslova zvracet, což je něco, co nedokázal ani anděl v první sérii a ani rozmazlený šlechtic v sérii druhé. Nelze popsat slovy ten pocit přicházející s každým dalším dílem pouštěným hned po sobě, protože touha vědět, jak to vše skončí, je neukojitelná a nám se tak dostává stále dalších a dalších záběrů, kde postupně propadáme oněm pocitům smutku, znechucení a nenávisti vůči všemu tomu špatnému co se tam děje a paralelně s tím si uvědomujeme, že ačkoliv charaktery z cirkusu chtěly být jako onen "Tom, co byl dudákův syn, který se učil hrát odmalička a uměl zahrát jen jedinou písničku," nebylo jim prostě souzeno jít za "kopec a ještě dál" kde by stejně našli jen trosky toho, co shledávaly plnohodnotným dílem, kterým si ospravedlňovaly své činy. Jen ten, který shlédl všech deset epizod pochopí, proč je toto tak výjimečné a věřím, že jej také zaujme toto syrové vyprávění příběhů lidskosti, kdy děti, toužící uniknout z šedohnědého života chudinských čtvrtí Londýna zaplatily za lepší život mnohem víc, než si myslely a přesto trest který dostaly nebyl vůbec zasloužený. (15.04.2018)