Silvestr na přání aneb Čí jsou hory Kavčí

Zábava na kulturní úrovni. Kam se hrabou dnešní prima novácké blavajzy, to se nedá srovnat. Dnes jsem viděla poprvé božského Káju tančit a ještě se sám hlásil, že pude! Neuvěřitelné ... Celá tahle šou na mě působí velmi hojivě a příjemně. Obecenstvo tvoří náš národní, zlatý, herecký a pěvecký poklad a baví sami sebe. Nádhera. (29.12.2017)

To ještě bývali Silvestry, kdy uměli točit zábavný pořad na večer. Večer plný solidních hereckých, pěveckých, tanečních či artistických čísel – při kterých se divák nenuceně smál téměř po celou dobu. Viděl jsem to už několikrát a zrovna na to čumím znovu. Smutné je, že většina zúčastněných je již po smrti – to byli alespoň skutečné celebrity – baviči – umělci, ne jak ty dnešní trapné rychlokvašky. Menšík, Kopecký, Brabec, Satoranský, věčně se tlemící Hanzlík, ucho Sobota, stepující Zagorka s Kornem, štíhlá Naďa Urbánková, zpívající Ája (Alice) Farkašová (Gott, Korn, Matuška, Neckář dělající křoví) a její Asi asi a spousta dalších vynikajících umělců a umělkyň – vyjmenovat je všechny, tak tu budu do zítřka. Já tuhle zábavu prostě můžu a co na tom, že to bylo natočené o pár let dříve, než jsem se narodil. Dokážu se u toho pobavit i dnes… (01.01.2022)

Soustředění sil znamená ve většině případů přivolání kvality. Ta silvestrovská, spojená s Vladimírem Menšíkem a plejádou jmen, o jejichž kvalitě si dnes můžeme nechat jen zdát, postupem času dále získává na své hodnotě. Je až neuvěřitelné, jak za podmínek cenzurního dozoru, neustálého otravování a trapného doptávání vznikala čísla, na která dnes prostě nemáme. Více se objasní, pohlédneme-li na jména tvůrců i účinkujících. Zlatá šedesátá léta filmové vlny a obecného československého kulturně civilizačního vzmachu v mnoha ohledech přetrvala nástup normalizace. Oblast televizní zábavy vedle pohádkové tvorby a animovaného filmu byla další oázou, kam cenzura dosahovala jen s velkými obtížemi. A právě to je po letech stále více znát. Ku prospěchu věci i televizního diváka. (25.07.2010)

Marná sláva, Vladimíra Menšíka, Jána Roháče a Karla Vlacha prostě nenahradíš. Zápory se ovšem najdou. Úlet zvaný Balet Československé televize a občasné soudruhování se dají odpustit, ale nedá se odpustit příliš mnoho záběrů na Jiřinu Švorcovou, Menšíkův závěrečný projev o tom, jak jsme minulý rok (myšlen rok 1977) udělali hodně práce a v tom dalším uděláme práce ještě víc, byl děsivý a závěrečná píseň (především v okamžiku, kdy se představily hrdinky ze Ženy za pultem) byla jednoduše otřesná. Nic to však nemění na tom, že to byl balzám pro duši. (01.01.2013)

Přemejšlel jsem jestli dát silnější 3*, nebo slabší 4*, a nakonec jsem zvolil druhou variantu s ohledem na dramaturgické a produkční vypětí, které muselo všechno toto představovat, aby se mohl uskutečnit jeden z dnes už nejklasičtějších a nejopakovanějších večerů TV zábavy, ke kterému  i po letech mnoho lidí vzhlíží jako ke svatému obrázku a porovnává s ním modernější přenosy. Monstrózní projekt, obsahující spousty vystoupení, z nichž některé skoro nezestárli (Lasica-Satinský), některé zestárli tak nějak řekněme dobře (pěvecká vystoupení), a některá zestárli vzhledem k společenským proměnám poměrně špatně (Ženy za pultem, Soudruh major pátrá...). Rádoby improvizované vstupy Menšíka a hvězd tehdejších (mnohdy stále současných) zpravidla nabízejí dobrou pointu, a ačkoliv "running joke" s "přaním na večer" je asi tak neplánovaný jako cokoliv jiného v rámci TV přenosu, tak to asi není nic, co by bylo na překážku. (08.02.2024)