Plivu na váš hrob

Originál neznám, ale upřímně jsem nadšen že vznikají tyto remaky kdysi zapomenutých a ve své době obyčejných hororů (Poslední dům nalevo, Craziers, Úsvit mrtvých). Nejedná se o rozhodně špatné kousky. Chce to hlavně totálně se oprostit od teenage a notně přibrousit násilí. A výsledek se dostavuje. Neříkám že by mě I Spit on Your Grave ve své první polovině kdovíjak bavil, ale druhá polovička je už naprosto jiný šálek čaje. Pomsta je sladká a hrdince jsem upřímně a nepokrytě fandil. Bylo mi naprosto jedno co zbyde z "našich" hošánků. Podobně zaměřený Last House on the Left se mi ale líbil trošku více. (26.01.2011)

Originál mě svého času zasáhl hodně, od remaku jsem nic nečekal a byl příjemně překvapen, obzvlášť tím protahovaným psychickým terorem a fajn slečnou i záporáky. Ten sedmdesátkový syrový amatérský feeling studiový remake samozřejmě nemá, věrohodností (pomsta hrdinky) ani originalitou se taky neobtěžuje (sadistického šerifa si scenárista vypůjčil z TEXASKÉHO MASAKRU MOTOROVOU PILOU a přirovnávání hrdinky ke koni silně - snad záměrně - připomene prasečí etudu z VYSVOBOZENÍ), ale hlavně že to šlape. (25.05.2016)

Z hlediska gender studies by bylo velmi zajímavé film zanalyzovat, především z mužského pohledu dominance a jeho vnímání ze strany žen. Divák zde má možnost sledovat dvě odlišné poloviny, kdy v každé je moc a dominance v rukou někoho jiného. V té první se hlavní hrdinka Jennifer mění ze subjektu "zájmu" v pouhopouhý objekt. Je s ní zacházeno doslova jako s kusem hadru a musí se podřizovat úchylným a zvráceným choutkám agresorů. Jednotlivé akty mají svůj řád a jsou stupňované - od méně násilných (připodobnění orálního sexu) až po ty extrémní (opakovaná znásilnění). Mučení vyvěrá z podvědomého uspokojování libida, kterého je dosahováno výhradně voyeuristickým přístupem (jednoho uspokojuje nahrávání na kameru, další ukojí svou touhu "pouhým" sledováním znásilnění). V druhé části nastává symbolická "Jennifer's revenge". Aktivita Jennifer je směřována ke každému z násilníků zvlášť, přičemž proces mučení je daleko systematičtější a rychlejší; nejde o uspokojení, ale o samotnou pomstu. (02.03.2011)

Kdo po mně kamenem, já po něm (ztvrdlým) chlebem aneb psychický teror a mnohonásobné znásilnění odměněno očistnou koupelí s louhovou pěnou, něžným mazlením s doteky vran, jemným zástřihem toho přebytečného v oblasti genitálií a dlouhotrvající anální rozkoší zakončenou vyvrcholením přímo do srdce.. Tuctové, nepříliš chytré první dvě třetiny a ta poslední jen představuje samoúčelnou torturu bez pocitu zadostiučinění, po které vlastně nevíte, kdo tady byl perverznější úchyl. I na S.Butler jde vidět, jak ji ta role nejde příliš přes pysky a že členové štábu ji jen k něčemu přivázali objekt pomsty, ona přišla na scénu, udělala šplouch, pích nebo šmik a šla si zase za vizážistkou přežehlit vlasy. Jiný remake, Poslední dům nalevo, u mě vítězí na celé čáře a já tímto lehce jedovatě spit on your movie, pane Monroe.. (09.01.2012)

Scénář: Stuart Morse .. V první půlce strašně blbej a logicky prázdnej film. A o to větší potěšení nastává v půlce druhé. Musím na to pořád myslet, že by tu obhajitelnost revenge činů chtělo zpracovat jinak (nejen slepě a blbě, jako v sedmdesátých letech, prej). 50%. (08.02.2011)