Režie:
Gareth EdwardsKamera:
Seamus McGarveyHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsen, Juliette Binoche, David Strathairn, Ken Watanabe, Al Sapienza, Sally Hawkins, Brian Markinson (více)VOD (5)
Obsahy(2)
Nejznámější impozantní monstrum na světě se ve filmu postaví proti zlým nestvůrám ohrožujícím samou existenci lidstva, kterým vdechla život vědecká arogance lidí. (Warner Bros. CZ)
Videa (23)
Recenze (1 621)
Čekání na Godot... Ehm, Godžiru. Což by nevadilo, kdyby šlo o čekání „co proto" a nikoli "wanna be otcovsky spielbergovské"; ostatně Čelisti či Válku světů to prací s akční stránkou "ze subjektivního pohledu lidských rodinu nadevše ctících mravenců" stojící na naznačování a neviděném spíše než první signální připomíná možná až příliš. A to především díky nadužívání tohoto přístupu, protože co je sympaticky skryté a navnazující v první polovině, to se v druhé zákonitě přejí až do té míry, že to začne být zcela ukradené, protože když po dvaadvacáté pouze naznačujete a skutek po dvaadvacáté opět v poslední možný moment utekl, tak co z toho, že? Pouze dějová vata a plytké postavy, další vata, vata, Watanabe vysvětlující "vo co sakra gou" a to celé prokládané "musím se vrátit k rodině a Godzillu přitom neuvidím zato nonstop uslyším" v tisíc a jedné variaci a aniž by alespoň jedna z postav zaujala. A aby toho nebylo málo, tak v tomto smrtelně vážně se beroucím schématu to jinak veskrze sympatické klasiku ctící pojetí hrdinného monstra působí jako Godzilla v porcelánu. Ono je ostatně vypovídající, že nejlepší i nejhravější na tom jsou již úvodní titulky. ()
Něco mezi Emmerichem a klasikou. Z Emericha si to bere silný vizuál, který je podobně kvalitní, jako na svou dobu předchůdce, má stejně silná panoramata a ještě promakanější detaily, zatímco z klasiky si to bere především vzezření monster a hlavní dějový mustr. Emmerich byl daleko víc okázalý a efektní, tady je to těžce efektivní a v rámci mezí přízemní filmařina, ačkoliv velké finále nechybí. Lineární houstnutí atmosféry skvělé, hlavní postavy a jejich pobyt na plátně přímo nečekaně proměnlivý a vzhled Godzilly na smajlíka. Je to zajímavý blockbuster, který není tak robustní jako byl předchůdce, ale určitě je chytřejší, filmařsky promakanější a nespolehající jen na destrukci všeho možného a formální atraktivitu, ale i na vedení herců, scénář, střihovou skladbu a hlavně je ve vzduchu cítit pocta původním filmům. ()
Po pár desítkách minut mi bylo jasné, že se loňský Del Torův Tichomořský Šprým chytat nebude a pak, někdy kolem havajského „vylodění“, jsem zaslechl sotva patrné křupnutí. To gojira Edwards zašlápla ploštici rodu Emmerich.. Nerd Gareth, jehož Monsters jdou cítit z každého políčka filmu, si zaslouží absolutorium za to, jak se dokázal popasovat s enormním tlakem dvou mlýnských kamenů (hollywoodské zvyklosti, japonská předloha), přičemž jsem si jist, že tím druhým by se nechal kdykoliv dobrovolně rozšmelcovat. Představil decentní reboot o lidské bezvýznamnosti v konfrontaci s „děsivou sílou přírody“, jenž láskyplně vzdává úctu předlohám a který nenabídne žádný rozšláplý Bílý dům, dětinské džouky či amerického prezidenta sedícího obkročmo na střele Trident, což pochopitelně vyvolá v jistém okruhu publika nevoli. Poslední hvězdu bych čistě ze soukromých důvodů přidal, kdyby se ubral plyn u amerických rodinných šablon a více se sešlápl u japonského vědomí nukleárního traumatu (Hirošima, Nagasaki, incident lodě Lucky Dragon a koneckonců i Fukušima), nicméně chápu, že s ohledem na producentské zázemí byla tato mise nemožná a tu pátou hvězdu si můžete de facto připočítat, pane Edwardsi. Arigatö! P.S.: Pobavila scéna, kdy ta gorilí velryba pokojně plula k San Francisku v doprovodu křižníků a torpédoborců. Jen si vezměte - nerezaví, je energeticky nenáročná a nevyžaduje žádnou údržbu. Vzhledem k její zásluze k ochraně vlasti (byť nevědomé) by ji klidně mohli v docích natřít na námořnickou šeď a opatřit nápisem USS Godzilla! Jen si nedokážu představit, že by na jejím hřbetě pořádali veteráni připomínkovou akci k výročí útoku na Pearl Harbor.. ()
Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. ()
Galerie (169)
Zajímavosti (78)
- Mnoho katastrofických scén ve filmu bylo inspirováno skutečnými událostmi. Ve filmu jsou aluze na tsunami, která zasáhla Japonsko v roce 2011, a následující havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě, útoky na newyorská Dvojčata z 11. září 2001 nebo destrukci, kterou s sebou přinesla válka v Iráku a další konflikty. Režisér podle vlastních slov se svým týmem prošel přibližně stovku knih s fotografiemi, ve kterých hledal inspiraci pro realistické scény. (KlonyIlony)
- Během natáčení na stadionu BC Place oslavil člen štábu Jim Rowe své 50. narozeniny. Jeho kolegové si pro něj připravil narozeninový dárek - vtípek - a na obrazovku uprostřed stadionu zobrazili tělo Godzilly s jeho hlavou a textem "Happy 50th birthday, Jim!". (G_I_S_M_O)
- Aaron Taylor-Johnson (Ford Brody) při natáčení scény, v níž seskakuje z vojenského náklaďáku, roztrhl nejedny těsné rifle. Celý štáb se tím dost pobavil. (G_I_S_M_O)
Pohlavní interakce s katolickými pannami bývají většinou pěkný opruz. Už jen vydrápat se na Golgotu aktu samotného je obvykle nekonečná kalvárie. Trochu vám to přiblížím. V místnosti, na její přání zatemněné snad důkladněji než při bombardování, jsem jednou neměl náladu na serepetičky, a tak jsem, možná až příliš směle, na jistou novicku neprudko vybalil jemně parafrázovaného Lukáše 19:10 – „Syn člověka přišel, aby hledal a zprasil, co zahynulo.“ Kontrovala naprosto očekávaným a veskrze amatérským Deuteronomiem 1:37 – „Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mne. Řekla: Ani ty tam nevejdeš!“ Zkušeně jsem se pousmál a než se stačila znovu nadechnout, vmetl jsem ji do tváře v minulosti tolik osvědčenou knihu Žalmů 5:8 – „Já ale díky tvé veliké lásce do tvého domu vejít smím, abych se klaněl v posvátné úctě před tebou ve tvém svatém chrámě.“ Úplně jsem cítil, jak na mě v té tmě až v posvátném úžasu chvíli zírala, načež bylo zřejmé, že je již po krk v osidlech, a vzmohla jen na velmi chabého Judu 1:7 - „Právě tak to bylo se Sodomou a Gomorou a s okolními městy, která se podobně jako tito oddala smilstvu a propadla zvrhlosti.“ V takovémto rozpoložení není nic snazšího, než zasmečovat Janem 1:9 – „Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.“ Tady obvykle počítám do pěti, ale tu ránu, jak v náboženském vytržení padla na kolena, jsem zaslechl už u dvou. Byla tam, kde jsem ji chtěl mít! Radostně jsem si promnul ruce, kvapně rozepnul zip, abych kul, dokud je žhavá, nahmatal její rty a vyzkoušel, jestli bych jí Jeremiášem 1:9 nedostal, řekněme, za hranici běžných katechetických praktik – „Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“ Tak nedostal! Vcelku ostříleně mě odpálila Pavlem, Kololoským 3:8 – „Teď ale to všechno – zuřivost, hněv, zášť, urážky i sprosté řeči – odstraňte ze svých úst.“ No nic, rychle jsem zaplašil choutky na jakýkoliv nadstandard, a když už byla na lopatě, nekompromisně jsem ji hlasem hromovým zahnal do postele Ezechielem 32:19 – „Jsi snad lepší než ostatní? Dolů! K neobřezaným ulehni!“ Jakmile to uslyšela, odevzdaně se odšourala do rohu, kde v roláku a džínách plaše zalezla pod dvě peřiny a začala tiše funět. V tu chvíli jsem si však představil, co by mohlo následovat za „bestiální předlouhé multiotvorové tornádo plné potu, ječení, olizování, škrábání, kousání, těch nejsprostších slov a zuřivého střídání nejkrkolomnějších poloh, jaké bych si jen zamanul“ a okamžitě se rozhodl, že na to, abych se nechal dobrovolně ukřižovat, jsem ještě příliš mladý a krásný. Vzápětí jsem zjistil, že Bůh opravdu existuje, protože takovéto vnuknutí mi mohl seslat jedině On! Když jsem totiž rozhrnul rolety, rozsvítil a ona vykoukla zpod peřin ve snaze zjistit, jestli už je po všem tom zapovězeném prznění, hrozně jsem se vyděsil, co to mám v loži za příšernou obludu. Zhnuseně jsem se odvrátil a hlavou se mi příhodně honil jen Job 3:10 – „Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.“ *** Pokud to nechcete poznat na vlastní kůži až takto drasticky, pusťte si raději Godzilu. Při ní se taky hodinu a tři čtvrtě zoufale zbůhdarma otravujete v naprosté tmě, aby na vás v posledních deseti minutách krátce baflo nějaké hnusné monstrum. () (méně) (více)