Godzilla

Čekání na Godot... Ehm, Godžiru. Což by nevadilo, kdyby šlo o čekání „co proto" a nikoli "wanna be otcovsky spielbergovské"; ostatně Čelisti či Válku světů to prací s akční stránkou "ze subjektivního pohledu lidských rodinu nadevše ctících mravenců" stojící na naznačování a neviděném spíše než první signální připomíná možná až příliš. A to především díky nadužívání tohoto přístupu, protože co je sympaticky skryté a navnazující v první polovině, to se v druhé zákonitě přejí až do té míry, že to začne být zcela ukradené, protože když po dvaadvacáté pouze naznačujete a skutek po dvaadvacáté opět v poslední možný moment utekl, tak co z toho, že? Pouze dějová vata a plytké postavy, další vata, vata, Watanabe vysvětlující "vo co sakra gou" a to celé prokládané "musím se vrátit k rodině a Godzillu přitom neuvidím zato nonstop uslyším" v tisíc a jedné variaci a aniž by alespoň jedna z postav zaujala. A aby toho nebylo málo, tak v tomto smrtelně vážně se beroucím schématu to jinak veskrze sympatické klasiku ctící pojetí hrdinného monstra působí jako Godzilla v porcelánu. Ono je ostatně vypovídající, že nejlepší i nejhravější na tom jsou již úvodní titulky. (14.05.2014)

Něco mezi Emmerichem a klasikou. Z Emericha si to bere silný vizuál, který je podobně kvalitní, jako na svou dobu předchůdce, má stejně silná panoramata a ještě promakanější detaily, zatímco z klasiky si to bere především vzezření monster a hlavní dějový mustr. Emmerich byl daleko víc okázalý a efektní, tady je to těžce efektivní a v rámci mezí přízemní filmařina, ačkoliv velké finále nechybí. Lineární houstnutí atmosféry skvělé, hlavní postavy a jejich pobyt na plátně přímo nečekaně proměnlivý a vzhled Godzilly na smajlíka. Je to zajímavý blockbuster, který není tak robustní jako byl předchůdce, ale určitě je chytřejší, filmařsky promakanější a nespolehající jen na destrukci všeho možného a formální atraktivitu, ale i na vedení herců, scénář, střihovou skladbu a hlavně je ve vzduchu cítit pocta původním filmům. (16.05.2014)

Po pár desítkách minut mi bylo jasné, že se loňský Del Torův Tichomořský Šprým chytat nebude a pak, někdy kolem havajského „vylodění“, jsem zaslechl sotva patrné křupnutí. To gojira Edwards zašlápla ploštici rodu Emmerich.. Nerd Gareth, jehož Monsters jdou cítit z každého políčka filmu, si zaslouží absolutorium za to, jak se dokázal popasovat s enormním tlakem dvou mlýnských kamenů (hollywoodské zvyklosti, japonská předloha), přičemž jsem si jist, že tím druhým by se nechal kdykoliv dobrovolně rozšmelcovat. Představil decentní reboot o lidské bezvýznamnosti v konfrontaci s „děsivou sílou přírody“, jenž láskyplně vzdává úctu předlohám a který nenabídne žádný rozšláplý Bílý dům, dětinské džouky či amerického prezidenta sedícího obkročmo na střele Trident, což pochopitelně vyvolá v jistém okruhu publika nevoli. Poslední hvězdu bych čistě ze soukromých důvodů přidal, kdyby se ubral plyn u amerických rodinných šablon a více se sešlápl u japonského vědomí nukleárního traumatu (Hirošima, Nagasaki, incident lodě Lucky Dragon a koneckonců i Fukušima), nicméně chápu, že s ohledem na producentské zázemí byla tato mise nemožná a tu pátou hvězdu si můžete de facto připočítat, pane Edwardsi. Arigatö! P.S.: Pobavila scéna, kdy ta gorilí velryba pokojně plula k San Francisku v doprovodu křižníků a torpédoborců. Jen si vezměte - nerezaví, je energeticky nenáročná a nevyžaduje žádnou údržbu. Vzhledem k její zásluze k ochraně vlasti (byť nevědomé) by ji klidně mohli v docích natřít na námořnickou šeď a opatřit nápisem USS Godzilla! Jen si nedokážu představit, že by na jejím hřbetě pořádali veteráni připomínkovou akci k výročí útoku na Pearl Harbor.. (16.05.2014)

Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. (15.05.2014)