Még kér a nép
Red Psalm
Režie:
Miklós JancsóScénář:
Gyula HernádiKamera:
János KendeHudba:
Tamás CsehHrají:
Andrea Drahota, Gyöngyi Bürös, Erzsi Cserhalmi, Mari Csomós, Ilona Gurnik, Éva Spányik, Zsuzsa Ferdinándy, József Madaras, Lajos Balázsovits, Tibor Orbán (více)Obsahy(1)
Film, odehrávající se v 90. letech 19. století na maďarském venkově, sleduje osudy skupiny revoltujících farmářů. Jejich myšlenky o socialistické revoluci se ale střetávají s realitou porevoluční doby, do níž se celá Evropa včetně Maďarska dostala po roce 1848. (ČSFD)
Recenze (24)
Zlatá Palma - výběr ()
Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci. ()
Nejprázdnější naplněný film, co jsem viděl. Myšlenky jsou očividné, ale jejich sdělení ve formě nenarativního bloumání po všech plánech mizanscény je natolik úmorně monotónní a nezajímavé, že i vlnu idealistických dialogů nelze vnímat se zaujetím a účastí. Více vzrušujícím zážitkem by pro mě bylo snad i přísedět rozhovoru několika seniorek, které si vzájemně doporučují lékaře a prášky na žaludeční vředy. ()
Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně. ()
Po Jancsovej slávnej trilógii som bol zvedavý, ako inovuje svoj jasne určený štýl, keď točí taktiež iba v prírode, na malej ploche a používa výhradne vnútrozáberovú montáž. Jancso sa však vynašiel. Za prvé farba, ale to je akoby samo sebou, každopádne atmosféra je zrazu úplne odlišná. Za druhé je Red psalm muzikál, čiže netreba brať pohyb postáv ako niečo, čo kopíruje ich chovanie v reálnych situáciách. Za tretie ak by mi niekto povedal, že film točil Godard, nijako zvlášť by ma to neprekvapilo. Nedá mi však skritizovať jednu vec, opakujúcu sa v Jancsových filmoch, a to je pohyb koňov v prvom a treťom pláne. Kam neustále títo jazdci idú? Prečo sú vôbec na koňoch? Ale je to muzikál, netreba to zbytočne riešiť. Ako sa mám na film pozerať z ideologického hľadiska sa neviem rozhodnúť, pripadá mi, že uraziť by sa mohli všetky strany. Zo začiatku sa film javí pomerne neškodne, ale nebojte, od 20 minúty sa začne aj vraždiť, len netreba očakávať masaker podobný Hviezdam na čapiciach. ()
"♫ Ať žije práca, ať žije proletariát!" Ufff... někdo by mohl pomalu říct, že se dopouštím ideologického přečinu, když jsem si dovolil dát nejdřív plný počet filmu s ukázkou krutostí, které socialismus v plné formě vyplodil (Smuteční slavnost, 1969) a o pár hodín poté stejné hodnocení filmu, kde se naopak socialistické myšlenky hojně prezentují a oslavují v revolučním duchu. Nicméně nacházím se na databázi filmové, nikoliv politické, a za svým hodnocením si stojím povětšinou v stejné míře jako revoltující dělníci za svými myšlenky. ;o) Snímek vychází z reálných udalostí proletářských revolucí v dobách rozkvětu c.k. monarchie, takže na tématu nevidím nic závadného – podobné věci se v historii prostě děly včetně krvavého potláčení stávek a lidi takhle bojovaly za své ideály a pokud možno lepší životní podmínky. A jinak, tohle je snad nejoriginálnější a nejinvenčnější budovatelský film, jaký jsem kdy spatřil! Celé dění včetně politického filosování je zde zasazeno do vesnických exteriérů a svým pojetím připomíná hodně drsné divadélko se zpěvy a poezií na louce. Nápaditá choreografie a žánrová paleta hudby od prostých lidových tónů přes orchestrální dechovku až po složité folkové songy zde krásně doplňuje pestrost barev na plátně. Velice osobitý film, ve kterém je i ta rudá krev někdy přímo poetická... Maďaři svými filmy umí překvapit! 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) ()
Karnevalová a folklorní kultura v revoluci. ()
Po předchozích Jancsóových filmech jako Beznadějní a Hvězdy na čepicích jsem o tomto maďarském velikánovi získal představu jako o tom, kdo umí nejlépe a nejsyrověji zobrazit a popsat nesmyslnost a brutalitu různých dějinných událostí. S nástupem barevného materiálu se však objevily i barvy v jeho filmech a to zejména krvavě rudá - pryč je v podstatě nestranné obviňování válečných zvěrstev a nastupuje už do určité míry ideologicky zabarvený obsah a tím se Lid dosud prosí stává pro běžného diváka ještě mnohem více odosobněným filmem. I lidé už tady v podstatě nepředstavují skutečné lidi, ale jenom jakési figurky, ovládané "shora" samotným Jancsóem pro potřeby filmu. Platilo to do jisté míry i ve filmech ze 60. let, ale zde je to dovedeno na ještě vyšší úroveň. To ale neznamená, že se na to nedívá skvěle. Choreografie jsou neskutečně propracované a už jenom to, že se režisér nerozpakoval zapálit celý kostel, svědčí o naprostém oddání se své autorské vizi. A potěšila minirole Františka Veleckého. ()
Střih mezi záběry mizí a s ním i bariéry mezi třídami - od nynějška je svět opět tím, čím vždy byl: jediným sociálním polem, jedinou scénou bez vnitřních hranic, jediným jevištěm historie a filmu, v němž neustálé přeskupování prvků skrze médium moci a kamery posouvá pohyb děje vpřed bez ohledu na individuální vědomí, ale pouze dle logiky čistě relační přetlačované historických aktérů o hegemonii v rámci politického prostoru. Aktéry jsou kolektivní subjekty tříd, hybnou silou boj o moc a emancipaci, metodou expozice: mizanscéna. Když se proletariát a buržoazie střetnou tváří v tvář, nebudou je už oddělovat žádné umělé mocensko-ideologické vžité hranice - násilí vyplývající z touhy utlačovatelů střežit si své místo a určovat místo utlačovaným se odhalí až na kost ve své ničím nemediované odpornosti. Právě v tuto chvíli přichází nové médium: kamera, aby povýšila pohyb vyplívající z tohoto násilí na pohyb využitelný pro tanec a zachytila tento revoluční čardáš, daný utopií ne-místa. Tanec mas musí být doprovázen hudbou a právě v tomto kolektivním odvěkém rituálu najdou historičtí aktéři sílu pro čin. ()
Pre mňa rozhodne utrpenie. A to mám zádumčivé filmy celkom rád. Toto ale nemá ani hlavu a ani pätu a pokiaľ si niekto myslí, alebo v tom dokonca niekto vidí nejaké paralely s realitou ( inkluzíve tvorcovia ) tak sú len zapálený intelektuáli, ktorí sa na intelektuálov len hrajú. Remeselne zdatne spracovaný, nudný maďarský folklór. ()
Na půdorysu motivů reflektujících represe po neúspěšné revoluci v roce 1848 v Maďarsku, vystavěl Jancsó filmový tvar na pomezí folkového muzikálu a podobenství o útlaku moci napříč lidskou historií. Jednotlivé epizodické příběhy shrnují revoluční zkušenost lidí na obou stranách barikády – panny nabízejí vojákům odhalenou hruď, oficír, který má pochopení pro revoltu je zabit svými kolegy, naopak příliš umírněného revolucionáře vylučují ostatní ze svého středu. Někteří hrdinové jsou však oblečeni do kostýmů květinových dětí, někteří do kožených bund „tajných“ z šedesátých let. - ve výčtu typů by se dalo pokračovat, Jáncsó však akcentuje ještě jeden mimořádně důležitý prvek a tím je skupinový hrdina – ve filmu po většinu času jedná masa lidí proti mase vojáků. Celý film je točen v plenéru maďarské pusty, dlouhé horizonty rovinaté krajiny umocňuje velmi dynamická kamera, pohybující se mezi choreograficky rozpohybovanými skupinami lidí desítky minut téměř beze střihů a v kruhových záběrech; řízené pohyby lidí v krajině působí až dojmem neznámého magického rituálu. Scénář je zčásti složen ze skutečných dobových dokumentů (Engelsův dopis) zčásti z lidových či zlidovělých maďarských písní a balad, opět s texty protestujícími proti útlaku. Překvapující je, že tahle "rudá agitka" může být zároveň pochopena jako ostrá kritika negativních atributů tehdejšího systému zemí východního bloku. PS po opakovaném shlédnutí po třech letech: nejtěžší pro zkousnutí Jancsóa obecně je jednak obrovský patos a pak nedokonalost ve Fassbinderovském stylu - ten bral první záběry z pankáčství, Jancsó své dlouhé záběry nemohl mnohokrát opakovat. Když jsme zvyklí na vypulírovaný Hollywood, bude pro nás u Jancsóa řada věcí ojíněna jemnou trapností okamžiku (pupkatý komparzista s blbým výrazem, herecká nepřesvědčivost některých gest atd.). Někde víc, někde míň. Žeru to i tak. Pro uživatele Bajda - film měl na západě distribuční název Red psalm (Psaume rouge), tedy Rudý žalm a nikoliv Rudá stuha (ribbon). ()
Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.). ()
I když je v tomhle snímku důležitý i děj, přece jen převažuje ona lyrická stránka, kde se krásně spojují obrazy a hudba, někdy až příliš známá, ale přesto nová, v maďarském podání. Historicky zajímavý snímek, u něhož ale rozhodně vede podání, které je specifické, krásně magické a přesto pořád přístupné divákovi. ()
Jen málo režisérů se odváží jít tak daleko jako Jancsó v tomto filmu. Místy se zdá, že zašel příliš daleko, že stvořil něco jiného než film, něco mezi muzikálem, baletem a recitací. Příběh nemá žádnou výraznou charakterovou postavu, jako to bývá při povstáních a revolucích, je zredukován pouze na vizuální a rétorickou složku. A tak největším hrdinou "maďarského selského povstání" je on sám. ()
ocenenia : MFF Cannes 1972 - Najlepšia réžia (Miklós Jancsó) ()
V biografii M. Jancsa vydanej asociaciou filmovych klubov sa mimo ine pise, ako ludia zabudli vnimat obraz, vnimaju slova, rozpravany pribeh, nie obrazy. Ak sa pribeh rozprava obrazmi su strateni, komercne slovne rozpravanie ich uplne vymazalo. Nieco na tom bude, nieco bude na tom, ze majstri filmoveho platna rozpravaju obrazom, vedia, ako komponovat obraz, ako ho pouzit, dokonca aj ked ako v tomto filme je len cca 30 strihov. Jeden z najpodranejsich jancsovych filmov. ()
7,0/10 Je trochu zarážajúce, že na rozdiel od Jancsóových filmov zo 60-rokov tento neobsahuje žiadnu kritiku dobových pomerov (alebo som ich aspoň ja nedokázal identifikovať). Pokiaľ máte vytvorenú imunitu na romantizujúce agitky, môžete sa plne sústrediť na "trademarky" režisérovej tvorby, teda dllllhoočizné, komplikované a precízne komponované zábery, davovú choreografiu či poetiku silne inšpirovanú folklórom. ()
Doslova krásný snímek. Lidé jsou krásní, prostředí je krásné a hlavně kamera baletí a pluje tak, že je vše krásné. Co se týče příběhu, pokud o něčem takovém v této souvislosti vůbec lze mluvit, myslím, že nemáme šanci ho zcela pochopit. Podle mého názoru snímek nemá trvalou hodnotu v tom smyslu, že za pár let již vůbec nikdo nebude chápat, co se tam děje. Maďaři nejspíš rozumějí. Pro mě má dnes hodnotu ta druhá rovina- upřímně, nevím žádné podrobnosti o revoltujících statkářích, ale vnímám to jako alegorii k poválečnému Maďarsku, o němž přeci jen něco vím. Proto u mě snímek stále funguje. Ale ptám se, co si o tom bude myslet další generace? Nevím.. Ale ty písně a tance a atmosféra jsou neuvěřitelně silné a naprosto mě ovládly. Tam je pro mě hlavní a veliká hodnota ()
1,5 Čo má byť toto za strojené divadielko? Ľudia tu neustále kráčajú alebo hopsajú sem a tam, prednášajú hrôzostrašné frázy a do toho hraje buď verklík, dychovka, alebo niekto vrzúka na husliach a spievajú sa revolučné piesne v maďarčine (!). Pritom dookola pochodujú, alebo jazdia vojaci, baby sa stále potrebujú vyzliekať (zrejme tam bolo horúco), tu a tam postavy umierajú (príp. znovu ožívajú). Celé to na mňa pôsobí ako nejaké dedinské ochotnícke predstavenie, ktoré si náhodný okoloidúci nakrútil na domáce video. A to vôbec neriešim politickú stránku, ale čisto umeleckú stránku tohto "diela". Ak má byť toto nejaké vyššie umenie, tak zrejme umeniu vôbec nerozumiem. Asi nemám tú "schopnosť chápať historické a politické významy v kombinácii so snahou o štylistickú virtuozitu a krásu". Tak to teda pekne ďakujem, takúto schopnosť chápať ani nechcem mať. ()